960728-1

Pozitivní novinkou pojmového myšlení byla možnost co nejpřesnějšího myšlení (mínění) určitých skutečností, a to s ohledem jak na jejich „reálnou skutečnost“ (a její „reálné“ kontexty), tak s ohledem na pojmové kontexty, tj. na vztah příslušného pojmu k celé řadě dalších pojmů (zejména také k pojmům v dané chvíli ještě nemyšleným a možná vůbec ještě neustaveným). Protože v rovině (ve světě) pojmů nebylo a principiálně není možno zajistit přesnost a určitost ani aktu mínění, ani vposledu „míněného“ reálného předmětu, musela (a nadále musí) být tato přesnost a určitost zajišťována pomocí myšlenkových „konstruktů“, jakýchsi „modelů“, totiž intencionálních předmětů. Protože však jeden a týž reálný předmět lze „mínit“ (tj. intencionálně se k němu vztahovat) hned několika dvojicemi „pojem/intencionální předmět“, docházelo po staletí ke konfuzím v důsledku nepřesného odlišování předmětů intencionálních od předmětů reálných. Spor, k němuž došlo na základě arabského komentáře k Aristotelovi ve středověku, totiž spor o tzv. univerzálie, nemohl být správně vyřešen, protože sám problém nebyl správně formulován. (V jistém smyslu šlo o obdobu nedorozumění, k němuž na obou stranách došlo později ve sporu geocentrismu s heliocentrismem.) Realisté trvali – chybně – na tom, že „universalia sunt realia“; chybnost jejich tvrzení spočívala v zaměňování roviny pojmové s rovinou skutečností (dokonce s dvojí rovinou: rovinou reálných předmětů a rovinou intencionálních předmětů). Relativní oprávněnost jejich odporu k nominalismu spočívala v tom, že tzv. reálnost byla v nominalistickém pojetí s hrubým zjednodušením a nepřípustnou redukcí chápána jako aristotelské TODE TI, „toto zde“. Tak se vlastně jako pouhé „nomen“ chápalo dokonce myšlení třeba „psa vcelku“, neboť pod pojem „tento pes“ nebylo možno zahrnout „tohoto psa“, jak je tu hic et nunc před námi, zároveň se štěnětem, jímž kdysi byl, nebo starým, hluchým psem, jímž se možná jednou stane, dožije-li se toho. Setkám-li se poprvé s určitým psem, kterému je třeba deset let, pak už nikdy nemohu mít přímou zkušenost s „týmž psem“ jako několikatýdenním štěnětem. Ono štěně (a všechna další stadia ve vývoji „téhož“ psa) si proto musím rozumem vymýšlet a domýšlet podle analogií s jinými psy, jejichž životní běh jsem mohl pozorovat delší dobu a od začátku, ale myšlenka na něž nemůže být nikdy založena na mé přímé zkušenosti. Ale nominalismus má tendenci jít ještě dál: i když mohu v jiném případě sledovat vývoj štěněte v dospělého psa bez přerušení (což ostatně není nikdy možné v pravém slova smyslu, protože občas musíme také spát a pes ostatně rovněž není často po ruce a tak bez ustání podrobován mému sledování a pozorování), za „reálné“ mohu považovat jen okamžité jsoucnosti tohoto psa, nikdy však psa vcelku, tj. v celku jeho životního běhu. Tak se vlastně pojmové myšlení dostalo do potíží, jejichž překonávání pak nechtěně, ale de facto navíc způsobilo, že se dostalo do potíží ještě větších a na první pohled zcela nepřekonatelných. Drobné opravy tu již nemohou stačit, je zapotřebí se naučit myslit „jinak“.

(Písek, 960728-1.)