Text analyzuje Patočkovo pojetí reflexe jako protitahu k naivní interesovanosti života. Autor kriticky přehodnocuje Patočkovu tezi z Meditace po 33 letech a rozlišuje mezi pravou a falešnou reflexí. Zatímco falešná reflexe může vést k alibismu a sebepodceňování skrze uvědomění si vlastní omezenosti, pravá reflexe umožňuje odvahu, která přesahuje pouhou sebezáchovu. Úvaha zdůrazňuje, že etický postoj a péče o duši nesmí být redukovány na snahu o zachování vlastního bytí. Autor se odvolává na Patočkovo pozdní působení a myšlenku, že existují hodnoty, pro které stojí za to trpět. Vrcholným motivem je paradox, že lpění na vlastním životě může vést k jeho ztrátě, zatímco jeho obětování pro vyšší pravdu představuje jeho skutečné nalezení. Text tak nabízí hlubší vhled do vztahu mezi vědomím vlastní konečnosti a mravní integritou v kontextu fenoménu péče o duši.
Reflexe a odstup („epoché“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 2. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Reflexe a odstup („epoché“)
Patočka ve své Meditaci po 33 letech (6006, s. 159) říká, že reflexe je protitahem vůči samočinné tendenci života nevidět se takovým, jakým jest, tendenci „odhlížet od sebe“, tedy „protitahem vůči interesovanosti naivního života“. Tady jsou po mém soudu zaměněny dvě odlišné věci. A rozhodující je vztah živého jedince k sobě: táži-li se na to, čím skutečně jsem, může to mít dvojí inspiraci a dvojí důsledek. Ukazuje se to zejména v situacích nouze (ať už vlastní nebo i jiných): mohu se např. vidět jako někoho jen málo mocného nebo přímo bezmocného, Patočka by řekl: „uvědomovat si svou podstatnou nejistotu sebou a svými možnostmi“, což mne vede k tomu, abych se nepřeceňoval, abych si o sobě příliš nemyslel – a výsledkem pak je omluva, výmluva, alibi. A já se obávám, že toto sebepodceňování a tento alibismus jsou přinejmenším stejně rozšířeným a stejně nebezpečným způsobem „reflexe“, kterou bych nazval falešnou reflexí. Člověk odvážný a statečný nemusí zapomínat na svou „podstatnou nejistotu“ a na „omezenost svých možností“, tj. jeho odvaha či statečnost se nemusí blížit onomu extrému, kdy se mění v bláznovství. Právě naopak: člověk může být odvážný a statečný také proto, že nepřeceňuje sám sebe natolik, aby viděl jako hlavní cíl svou sebezáchovu. Vždyť sám Patočka v posledních týdnech svého života a omezeného veřejného působení upozornil na to, že jsou věci, pro které stojí za to trpět. K oné Patočkou zmíněné „interesovanosti naivního života“ vždy bude spíš patřit onen zájem na sebezáchově, onen interes na sobě a na svém bytí, tedy ona „starost o sobe“, „starost o svou duši“ ve smyslu starosti o zachování vlastního života, a nikoli zapomínání na sebe při záležitostech, pro které „stojí za to i trpět“. Péče o duši může mít také různou podobu a různou zacílenost: může mít podobu péče o záchovu vlastní duše, a může docela zapomenout, že právě zachování vlastní duše může mít za následek její ztrátu. A naopak se může stát, že ztráta vlastního života může být jeho záchovou: kdo svou duši ztratí pro „to pravé“, ten ji najde a získá!
(Písek, 150219-1.)