Tento text analyzuje rozdíl mezi Rádlovým pojetím toho, co „býti má“, a Kantovým konceptem povinnosti. Zatímco u Kanta je povinnost chápána jako trvalá a nadčasová entita, Rádl otevírá prostor pro situační chápání mravního nároku. Autor rozvíjí úvahu o tom, že tento rozdíl tkví v chápání povinnosti jako buď předmětné, nebo nepředmětné kvality. Pokud je povinnost chápána nepředmětně, má regulativní charakter a svou konkrétní podobu získává až v procesu svého uskutečňování v čase. Naproti tomu předmětně chápaná povinnost je formálně hotová a čeká na své naplnění. V závěru text odkazuje na Schelerovu kritiku formalismu v etice, která toto rozlišení považuje za případné. Tato reflexe zdůrazňuje dynamickou povahu mravního jednání, které není pouhým plněním hotových norem, ale aktivním vtahováním mravního nároku do konkrétních časových souvislostí a situací lidského života skrze jednajícího subjektivitu.
Co „býti má“ x povinnosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Co „býti má“ x povinnosti
Rádl mluví o tom, co „býti má“, přibližně v těch souvislostech, v nichž Kant mluví o „povinnostech“ (Pflicht, -e). Je zvláštní, když provedeme srovnání: pro Kanta je „Pflicht“ něčím zásadně trvalým, zatímco Rádl otvírá možnost chápat to, co „býti má“, situačně. To má velkou důležitost pro chápání „povinnosti“ jako něčeho nejen nadčasového, ale vysloveně mimočasového, tj. co nemá žádný „svůj čas“, ale co do času, tj. do situace teprve vstupuje či je vtahováno tím, kdo tu povinnosti plní, kdo ji bere za svou a trak vlastně do času a situace “vtahuje“. Zdá se, že tento rozdíl vlastně spočívá v rozdílu mezi chápáním povinnosti jako čehosi „předmětného“ a naopak jako čehosi „nepředmětného“. Dalo by se v tom ohledu – asi poněkud spekulativně – usuzovat, že „povinnost“ chápaná nepředmětně by měla spíše „regulativní“ charakter a musela by být „uskutečňována“ (naplňována) tak, že by teprve tímto naplňováním dostávala svou podobu, tvar, formu, zatímco „povinnost“ chápaná jako cosi pevného a předem formálně (tvarem) hotového by teprve v průběhu svého uskutečňování či „plnění“ vskutku byla obsahem teprve vyplňována. V tomto ohledu se mi jeví Schelerova kritika „formalismu“ v etice jako naprosto případná.
(Písek, 110927-1.)