Tento text se zabývá kritickou reflexí teologie jako vědy a zpochybňuje legitimitu užívání vnitrosvětových kategorií pro popis Boha. Autor argumentuje, že chápání Boha jako jsoucna (ens) je myšlenkově neobhajitelné, což reflektovali již středověcí myslitelé i bibličtí proroci skrze odmítání model jakožto věcí. S rozvojem moderního pojmu subjektu se navíc ukazuje jako neudržitelné vnímat Boha jako subjekt či osobu. Vyvstává tak otázka, jak interpretovat podobnost člověka Bohu, aniž bychom se uchylovali k vnitřně rozporným pojmům. Autor dospívá k závěru, že Bůh nemůže být chápán jako objekt ani jako subjekt. Termín teologie se tak stává stejně problematickým jako psychologie; pokud psychologie přestala být vědou o duši a stala se naukou o psychických jevech, musí se i teologie buď proměnit v nevědeckou disciplínu zkoumající božské jevy, nebo se transformovat v religionistiku zaměřenou na jevy náboženské. Tradiční pojetí teologie jako vědy o Bohu je nadále neudržitelné.
Subjekt – objekt v theologii / Theologie jako „věda“?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Subjekt – objekt v theologii / Theologie jako „věda“?
Problémem theologie je především neprověřenost resp. přímo nelegitimita kategorií, užívaných pro skutečnosti „vnitrosvětné“, na „Boha“. Především se stalo něčím myšlenkově naveskrz neospravedlnitelným chápat (a mínit) „Boha“ jako něco jsoucího, tedy jak jsoucno (ens). Problematičnost tohoto předpokladu a spíše zvyku nahlíželi již myslitelé středověcí (včetně Tomáše Akvinského). Už od pradávna byly (např. ze strany izraelských proroků) napadány modly jako pouhé věci, zatím co Hospodina nelze chápat jaoo „věc“, „předmět“, „objekt“ (odtud důraz nejen na nezpodobitelnost, ale dokonce i na nepojmenovatelnost). A od dob myšlenkového „objevu“ (či „vynálezu“?) subjektu se stále více prokazuje neudržitelnost myšlenkového uchopení „Boha“ jako subjektu, případně jako „osoby“ chápané jako subjekt. Vzniká vážná otázka, jak interpretovat předpojmovou, tj. pojmově ještě nestrukturovanou myšlenku lidské podobnosti Bohu. V čem vlastně ono tertium comparationis, chceme-li to pojmově upřesnit a nenechat to prostě jen „být“ jako nějakou zaklínací formulku? Řekl bych, že Bůh nemůže být chápán ani jako objekt, ani jako subjekt, aniž bychom dodali nějaké charakteristiky, které by to vlastně popíraly (tedy kterými bychom Boha myšlenkově nemohli myšlenkově uchopit, protože bychom tak museli použít neplatného, vnitřně rozporného „pojmu“, „pa-pojmu“). A svrchovaně problematické by bylo zajisté i užití pojmu personality, i když by se mohl opírat o dlouhověkou tradici. To však všechno dohromady znamená, že termín „theologie“ je třeba nadále považovat za velmi problematický, a to především v témž smyslu, jak problematický je termín „psychologie“, Tak jako psychologie už není vědou o duši, nýbrž naukou o duševních (psychických) jevech, tak by se musela i theologie změnit z „vědy o Bohu“ buď v nauku o „božských jevech“, tedy v dnešním pojetí v ne-vědu, nevědeckou disciplínu, anebo v nauku o jevech náboženských, ergo religionistiku nebo náboženskou vědu (důkladně zpsychologizovanou).
(Písek, 050218–1.)