Tento text se zabývá analýzou filosofického pojmu arché, který představuje počátek a základ všeho jsoucna v nejranější řecké filosofii. Autor zkoumá ontologické dilema spojené s tímto konceptem: zda arché obsahuje veškerou skutečnost v sobě, nebo zda je z ní zbytek světa pouze odvozen s nižší mírou ontologické významnosti. Práce reflektuje přístupy prvních mílétských myslitelů, konkrétně Thaléta a Anaximena, kteří za pralátku považovali vodu či vzduch. Zdůrazňuje přitom, že tyto termíny nelze chápat doslovně v jejich materiální podobě, nýbrž jako symbolické či metaforické vyjádření základního principu. Hlavní pozornost je věnována Anaximandrovi, který toto pojmové napětí vyřešil zavedením principu, jenž je smysly nepostižitelný a postrádá jakékoli vnější vymezení či hranice. Tím se arché přesouvá z roviny konkrétních prvků do sféry abstraktní neurčitosti, čímž se vyhýbá omezením metaforického popisu přírodních živlů a zakládá tradici metafyzického tázání po podstatě světa.
ARCHÉ (arché)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 7. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
ARCHÉ (arché)
Osudy zvláště významného konceptu nejstarších řeckých filosofů jsou výmluvné: arché jako počátek všeho by měla buď v sobě všechno nějak obsahovat – anebo by to, co v ní obsaženo původně není, by z ní mělo být nějak odvozeno, tj. mělo by mít jaksi druhořadou „důstojnost“. Tak třeba jeden filosof má za to že všechno je voda (Thalés, nebo jiný zase vzduch, Anaximenés); a přitom oba mají na mysli nikoli vodu v řece nebo v moři, nýbrž něco „základnějšího“ – název „voda“ nebo „vzduch“ je míněn jen symbolicky či metaforicky. Aby tato nepříjemná metaforičnost nebo symboličnost tolik nerušila, přišel Anaximander s lepším řešením: tou arché není nic, na co bychom mohli ukázat, co bychom mohli vidět (nebo jinak smyslově vnímat a určitěji označit a vymezit), nýbrž je to cosi neurčitého nebo spíše nevymezitelného, protože bez mezí.
(Písek, 110713-1.)