Tento text podrobuje kritické reflexi Masarykovo tvrzení, že „cit je slepý“, a označuje jej za zavádějící zjednodušení či polopravdu. Autor rozvíjí tezi, že cit není pouhým vedlejším doprovodem kognitivních procesů, ale představuje integrální součást vnímání a poznávání. Skrze cit aktivně reagujeme na svět a určité aspekty skutečnosti jsou nám přístupné právě a jen skrze emocionální zaujetí. Text se opírá o myšlenky Maxe Schelera, který zdůrazňoval, že empatie a láska nejsou pouhými pocitovými epifenomény, nýbrž přímo způsoby poznání druhého člověka. Úvaha dochází k závěru, že primární je celistvá vnímavost neboli reaktibilita subjektu, zatímco následné rozlišování mezi různými typy vnímavosti je až sekundárním aktem. Tato prvotní reaktibilita je nezbytným předpokladem pro fungování jakýchkoli fyziologických, umělých či technických nástrojů vnímání. Celkově práce přehodnocuje tradiční oddělování racionality a emocionality v procesu lidského porozumění a zdůrazňuje jejich vzájemnou propojenost v konstituci zkušenosti.