Text se zabývá ontologickým rozlišením mezi pojmem proces a událost. Zatímco proces je definován jako sled kroků popsatelný zvenčí, událost v pravém slova smyslu vykazuje vnitřní integritu, jejíž počátek a konec nejsou určeny vnějším pozorovatelem. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv se procesy mohou jevit jako čistě předmětné struktury změn, v jádru jsou složeny z dějů událostného charakteru. Rozpoznání pravé události je však ztíženo převládajícím zpředmětňujícím myšlením, které se soustředí pouze na vnější stránku jevů. Toto objektivizující nahlížení je historickým konstruktem, jenž se plně rozvinul v antické řecké filosofii, zejména u eleatů. Naproti tomu předpoklad vnitřní jednoty dění je považován za původnější a přirozenější přístup k realitě. Práce poukazuje na to, že zásadním kritériem není jen viditelnost, ale schopnost vnímat autonomní integritu dění, která přesahuje pouhý mechanický popis změn a statistické průměrování.
Událost(né dění) x proces
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Událost(né dění) x proces
Proces je zkrátka to, co můžeme krok za krokem popsat. Naproti tomu událost je takto popsatelná jen zčásti, a to z té méně významné, méně „podstatné“ části. Ale bylo by zpozdilé vidět ten rozdíl jen jako rozdíl mezi tím, co je vidět a co vidět není. To, co je v určité situaci a chvíli právě vidět (= k čemu lze rovnou přistoupit), je jenom částí předmětné stránky, která je obvykle nesmírně složitá, takže se k některým jejím složkám můžeme dostávat jen s největším úsilím a za pomoci náročných metod a prostředků (navíc jak jdeme stále blíž k těm nižším až nejnižším strukturám, přestává mít smysl ono „vidění“ – jde pak už jen o nejrůznějšími nástroji zprostředkovaný „přístup“, ztrácející možnost vztáhnout se k něčemu individuálnímu a spoléhající na „zprůměrování“ a statistiku). Jinak řečeno: ne každý proces (resp. ne vše, co se nám jeví jako proces, co za určitých okolností rozpoznáváme jako proces) je skutečně událostí, ale každý proces je jakousi hromadou či strukturou změn, které jsou vposledu (na nižších a nejnižších úrovních) událostného charakteru. Rozhodující pro posouzení, zda jde o pouhý proces nebo o (pravou) událost, je rozpoznání, zda jde o „vnitřní integritu“, tj. o dění, jehož počátek a konec není stanoven zvenčí (např. vnějším pozorovatelem, jak tomu je u událostí dějinných). Takové rozpoznání je ovšem značně nesnadné, zejména pro přístup, zatížení výhradním soustředěním na vnější, předmětnou stránku procesu. Takové zpředmětňující myšlení je ovšem čímsi až historicky vzniklým, kdežto předpoklad vnitřní integrity dokonce u procesů, které integrovány ve skutečnosti nejsou, je nejen starší a původnější (takříkajíc geneticky zděděný, u vyšších živočichů běžný, i když tam zajisté nejde o vědomí a myšlení lidského typu), ale je jakoby samozřejmé (dokud není určitými postupy reflexe problematizováno). Myšlenka ryze předmětných procesů je konstrukcí, její původ se asi omezuje na nejstarší řecké myslitele (zejména od Eleatů jako asi prvních).
(Písek, 050407–1.)