Tato studie se věnuje hlubší analýze limitů zpředmětňujícího způsobu myšlení, přičemž jako hlavní názorný příklad využívá fenomén pravé události. Autor argumentuje, že taková událost v principu nemůže být lidským myšlením uchopena jako jeden ucelený a statický předmět. Její vnitřní podstata je totiž neoddělitelně spjata s časovostí, což znamená, že její konkrétní předmětné podoby jsou neustále rozptýleny v jednotlivých aktuálních stavech, které se v čase dynamicky proměňují a vyvíjejí. Aby lidské myšlení bylo schopno takovouto prchavou skutečnost vůbec zpracovat, nevyhnutelně se uchyluje k vytváření takzvaných hypostazovaných intencionálních objektů. Jedná se o uměle vytvořené a konstruované pojmové modely, které sice umožňují o události racionálně referovat, ale činí tak za vysokou cenu zbavení dané události jejího nejpodstatnějšího ontologického rysu – reálné časovosti. Celý text se tak zaměřuje na kritiku epistemologického redukcionismu a podrobně rozebírá hluboký rozpor mezi živou, ne-předmětnou niterností prožívané skutečnosti a jejím vnějším, technickým modelem, který slouží v rámci struktur lidského rozumu pouze jako zástupná reprezentace.