Báseň „Mlhavé ráno“ z roku 1949 vykresluje ponurou atmosféru městského jitra zahaleného do husté mlhy. Autor využívá drásavé lékařské metafory, kdy mlhu přirovnává k obvazu z bílé gázy, který obtáčí ránu města. Textem prostupuje pocit bolesti, únavy a existenciální tísně. Mlha neslouží jako ochrana, ale spíše zdůrazňuje zjitřenost a syrovost prostředí, do něhož „tnou“ tmy šedivého rána. Básník tematizuje apatii, předurčený nezájem a „polozbytečnou nutnost“ každodenního shonu spěchajících zástupů. Atmosféra je prostoupena pocitem odsouzenecké malátnosti a divného očekávání, které se zrcadlí v očích lidí. Dílo zachycuje specifický okamžik přechodu mezi nocí a dnem v poválečném městě, kde se ranní šeď stává symbolem hlubokého duchovního i fyzického vyčerpání a odcizení, v němž ulice syčí ve své ospalosti a lidské davy se pohybují s otráveným spěchem bez jasného cíle.
Obvaz bílé gázy z mlh
ránu města obtáčí.
Proč nikdo nevytrh‘
ještě to bodláčí
ostnaté,
které ji zjitřuje tak hluboko.
Ty tmy rána,
v ráně šedivosti,
mlhou zakryté,
do živého masa tnou,
až ulice zasyknou
ve své ospalosti.
Ó chvíle ranních mlh,
chvíle odsouzenecké malátnosti,
chvíle pře[d]určeného nezájmu,
chvíle polozbytečné nutnosti,
chvíle divného očekávání,
chvíle strašná,
chvíle deroucí se z očí,
tak otráveně spěchajících zástupů.
Ty tmy rána
v ráně šedivosti
do živého masa tnou.
IX. 1949