Báseň „Mlhavé ráno“ z roku 1949 vykresluje ponurou atmosféru městského jitra zahaleného do husté mlhy. Autor využívá drásavé lékařské metafory, kdy mlhu přirovnává k obvazu z bílé gázy, který obtáčí ránu města. Textem prostupuje pocit bolesti, únavy a existenciální tísně. Mlha neslouží jako ochrana, ale spíše zdůrazňuje zjitřenost a syrovost prostředí, do něhož „tnou“ tmy šedivého rána. Básník tematizuje apatii, předurčený nezájem a „polozbytečnou nutnost“ každodenního shonu spěchajících zástupů. Atmosféra je prostoupena pocitem odsouzenecké malátnosti a divného očekávání, které se zrcadlí v očích lidí. Dílo zachycuje specifický okamžik přechodu mezi nocí a dnem v poválečném městě, kde se ranní šeď stává symbolem hlubokého duchovního i fyzického vyčerpání a odcizení, v němž ulice syčí ve své ospalosti a lidské davy se pohybují s otráveným spěchem bez jasného cíle.