Tato studie se věnuje vymezení méontologie jakožto svébytné filosofické disciplíny, která je úzce spjata s klasickou aristotelskou ontologií, avšak rozšiřuje její obzor. Zatímco ontologie tradičně zkoumá jsoucí jakožto jsoucí, méontologie se zaměřuje na jsoucí z hlediska jeho nejsoucna, tedy toho, co již pominulo nebo co teprve nastane. Autor zdůrazňuje, že tyto dvě sféry nelze od sebe oddělovat a že jejich spolupráce je pro pochopení celku skutečnosti nezbytná. Přijetí méontologického přístupu je zde chápáno jako nezbytný krok k překonání dlouholeté tradice zpředmětňujícího myšlení, která má tendenci redukovat živou skutečnost na pouhé statické předměty. Skutečné jsoucno je v textu představeno jako dynamické událostné dění, které se projevuje v procesu časování. V tomto pojetí tvoří aktuálně přítomná, předmětná část jsoucna jen nepatrný zlomek, zatímco jeho podstata spočívá v nepředmětných časových dimenzích „bylosti“ a „budosti“. Méontologie tak nabízí nový fundamentální rámec pro zkoumání časovosti a událostné povahy existence.