Tato studie se věnuje vymezení méontologie jakožto svébytné filosofické disciplíny, která je úzce spjata s klasickou aristotelskou ontologií, avšak rozšiřuje její obzor. Zatímco ontologie tradičně zkoumá jsoucí jakožto jsoucí, méontologie se zaměřuje na jsoucí z hlediska jeho nejsoucna, tedy toho, co již pominulo nebo co teprve nastane. Autor zdůrazňuje, že tyto dvě sféry nelze od sebe oddělovat a že jejich spolupráce je pro pochopení celku skutečnosti nezbytná. Přijetí méontologického přístupu je zde chápáno jako nezbytný krok k překonání dlouholeté tradice zpředmětňujícího myšlení, která má tendenci redukovat živou skutečnost na pouhé statické předměty. Skutečné jsoucno je v textu představeno jako dynamické událostné dění, které se projevuje v procesu časování. V tomto pojetí tvoří aktuálně přítomná, předmětná část jsoucna jen nepatrný zlomek, zatímco jeho podstata spočívá v nepředmětných časových dimenzích „bylosti“ a „budosti“. Méontologie tak nabízí nový fundamentální rámec pro zkoumání časovosti a událostné povahy existence.
Méontologie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Méontologie
Aristotelés kdysi vymezil filosofickou disciplínu, která byla mnohem později pojmenována jako „ontologie“, klasickým způsobem, totiž jako vědu, která se zabývá jsoucím jakožto (právě) jsoucím, nebo také která se zabývá jsoucím, pokud jest. Použijeme-li tohoto výměru jako východiska (později ukážeme, že tam lze najít ještě jiné momenty, vůči nimž se nyní nebudeme ohrazovat), můžeme méontologii vymezit jako (filosofickou) vědu, která se zabývá jsoucím jakožto (právě) nejsoucím, nebo také která se zabývá jsoucím, pokud není (kvůli vyjasnění: pokud už není a pokud ještě není. Na první pohled ovšem musí být zřejmé, že tyto dvě takto vymezené filosofické disciplíny nemohou obstát samostatně, nýbrž jen v dobré spolupráci. Můžeme se tedy rozhodnout obě nesamostatné disciplíny pojmout jako jedinou a užít pro ni jednoho z obou pojmenování. Protože však takřka celá dosavadní tradice filosofického myšlení je zatížena zpředmětňováním (tj. jakousi apriorní redukcí každého jsoucna na objekt, předmět), zvolíme pro obě uvedené disciplíny přinejmenším na nějaký čas název méontologie, jímž budeme sobě i jiným vždy znovupřipomínat, že každé (pravé) jsoucno je událostným děním, tedy událostí, které probíhá jako „časování“. To znamená, že každá (pravé) jsoucno je aktuálně (a předmětně) jsoucí pouze z menší části, zatímco z větší části je nejsoucí. Méontickou (či nepředmětnou) stránku pravého jsoucna budeme jmenovat jako „bylost“ a „budost“.
(Písek, 090115-1.)