Tato filosofická úvaha vychází z Aristotelova a Parmenidova pojetí pravdy a bytí a kriticky zkoumá vztah mezi jsoucím a nejsoucím. Autor poukazuje na problematičnost Parmenidovy přísné dichotomie, která nepřipouští žádný střed mezi těmito póly, a klade otázku po ontologickém statusu omylu. Hlavním přínosem textu je analýza konkrétního „pravého jsoucna“ na příkladu živého tvora. Na příkladu psa autor ukazuje, že identita jsoucna není omezena pouze na přítomný okamžik (hic et nunc). Minulost, která již uplynula, i budoucnost, která dosud nenastala, tvoří integrální součásti celku bytí daného jedince. Text tak překonává rigidní chápání jsoucího a dokazuje, že pravdivě lze vypovídat i o tom, co aktuálně není, pokud to k danému jsoucnu v jeho časové celistvosti nezbytně náleží. Tím se otevírá cesta k dynamickému chápání pravdy v kontextu žité reality.
Pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 7. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravda
Pod mocným vlivem Parmenidovým prohlašuje Aristotelés: „Omylem jest, jestliže řekneme, že jsoucí není anebo že nejsoucí jest; pravdou jest, řekneme-li, že jsoucí jest a nejsoucí není.“ (Met. IV.7, 1011b – Kříž 1946, str. 120.) Problém ovšem spočívá v tom, co považujeme za jsoucí resp. za jsoucno. Byl to totiž právě Parmenidés, který byl přesvědčen, že mezi jsoucím a nejsoucím není žádného smíru, že buď je něco jsoucí, a pak to nikdy nebylo a nikdy nebude, ale vždycky tj., anebo je to nejsoucí, a pak není o čem vypovídat. Chyba (resp. nedůslednost a kompromis) je ovšem už v tom, že Parmenidés připouští omyl. Může být vůbec nějaký omyl jsoucí? Pokud ano, jak vůbec k němu může dojít, jestliže jsoucí je „jedno a veškero“? Je omyl součástí veškera? My ovšem dnes víme a také ochotně připouštíme, kolika omylů se lidé – i nejvýznačnější myslitelé a vědci nejen v minulosti, ale i dnes dopouštěli a dopouštějí. Otázkou však je, jak je možný omyl? Omyl je přece nejen v nesouladu, ale přímo v rozporu s „jedním a veškerem“, neboť jakmile se vyskytne omyl, „jedno“ už není „jedním“, ale stává se dvojím a pak – po dalších omylech – mnohým. To tedy za prvé. Ale jde ještě o něco jiného, závažnějšího.
Vezměme tedy jako příklad něčeho „jsoucího“ nějakého živočicha, např. psa. Řekněme, že mu právě bylo 5 let. Můžeme o psu, kterého máme před sebou a který se před námi projevuje jako živý, říci že jest nebo že není? Uvážíme-li, že pes se může dožít 15 let, je jeho prvním 5 let „nejsoucích“ v tom smyslu, že už uplynuly a pominuly. Chová se však také sám pes tak, jako by těch pěti let vůbec nebylo? Nikoli; těch jeho prvních pět let života jsou v nějakém smyslu stále přítomny i v tomto okamžiku, kdy mu je 5 let: pamatuje si, co zažil a co se naučil, k čemu byl vycvičen a – zčásti i – čím se provinil (a byl za to potrestán). To vše neupadlo do nicoty, nestalo se to šmahem „nejsoucím“ tak, jako jsou skutečnosti, k nimž nikdy nedošlo (a nikdy nedojde). Kromě toho „jsoucí“ je přece nejen ten okamžitý pes hic et nunc, ale pes, který zatím pět let žil a nějaký ten rok ještě žít bude, pokud neonemocní nebo se mu nestane něco jiného.
Je-li však konkrétní pes jsoucnem (my dokonce budeme říkat: pravým jsoucnem), znamená to, že můžeme ono „jest“ tohoto jsoucna vztáhnout na jsoucno celé, tedy na celého psa, i když třetinu života má (v našem případě) už za sebou a i když další dvě třetiny má ještě před sebou (nenastane-li něco neodvratného). O tomto jsoucnu (totiž konkrétním psovi) můžeme tedy říci, že něco z něho právě, aktuálně jest, zatímco převážný díl jeho života už buď uplynul a už není, nebo ještě nenastal a tedy ještě není. A protože něco takovém nutně platí o všech pravých jsoucnech, lze pravdivě vypovídat i o tom, co už není, a stejně i o tom, co ještě není, a to nikoliv jako o „naprosto nejsoucím“, nýbrž jako o tom, co sice není právě aktuálně jsoucí, ale k příslušnému pravému jsoucnu nutně náleží.
(Písek, 030718–3.)