Text zkoumá pojem „principy“ z filosofického hlediska, přičemž se nezaměřuje pouze na principy filosofie jako specifické disciplíny, nýbrž na hlubokou filosofickou reflexi principů obecně. Filosofie je v tomto kontextu chápána jako soustavná, systematická a kritická reflexe takzvaných „posledních principů“ (ultima principia). Autor se zamýšlí nad etymologickým a sémantickým významem slova princip, které odkazuje k tomu, co je první, počáteční, základní či nejdůležitější. Významným prvkem je zmínka o Masarykově pojetí „donikání k principům“, které zdůrazňuje, že tyto základy nejsou člověku bezprostředně zřejmé ani snadno dostupné, ale vyžadují vysoce aktivní pátrání a značné intelektuální úsilí. Označení „poslední principy“ pak naznačuje specifický proces lidského poznání, který postupuje od blízkých jevů k nejvzdálenějším a nejhlubším kořenům skutečnosti. Text zároveň problematizuje zúžené chápání principů jako pouhých časově nejstarších prvků minulosti a zdůrazňuje jejich fundamentální ontologický a metodologický význam pro lidské myšlení.