Tento text kriticky rozebírá antropologickou a teologickou koncepci Wolfharta Pannenberga, konkrétně jeho pojetí „otevřenosti světu“ (Weltoffenheit). Autor namítá, že Pannenberg chybně interpretuje přesahování člověka jako prosté směřování k jednotě se světem a opomíjí přitom vnitřní rozpornost skutečnosti. Kritika se zaměřuje na vztah mezi pravdou a jednotou světa; zatímco Pannenberg vidí jednotu jako výchozí stav či cíl dosažitelný skrze sjednocení „já“ se skutečností, autor textu tvrdí, že svět není původně jednotný. Jednota se teprve utváří skrze působení pravdy v dějinách. Klíčovým prvkem je zde kategorie „nového“, která nesmí být redukována na zákonité opakování či pomíjivý jev. Text obhajuje Pannenbergovu celkovou myšlenkovou orientaci proti povrchním kritikům, ale zároveň zdůrazňuje, že pravá jednota světa je výsledkem procesu uskutečňování pravdy skrze nové činy, nikoliv jejím předpokladem. Tímto způsobem autor rehabilituje význam dějinnosti a novosti oproti statickému pojetí věčnosti.
[Wolfhart Pannenberg a kritika jeho koncepce]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 1963
- jedná se o část původního dokumentu:
- [Příležitostné poznámky, 1963]
[Wolfhart Pannenberg a kritika jeho koncepce]
7. 6. 63
Chybně rozumí Pannenberg oné „Weltoffenheit“ jako přesahování – a zapomíná na rozpornost. Tomuto přesahování rozumí ve smyslu vymanění z omezenosti „Umweltu“ a přiblížení k celku světa, tj. v posledu k sjednocení, jednotě s ním. Jednotu lidské existence vidí v jednotě „já“ se skutečností. To je ovšem naprosto mylné. (str. 58 – Was ist der Mensch?)1
Kritiky na adresu Pannenbergovu s ním byly příliš snadno hotovy, protože využily jeho skutečných chyb k odmítnutí celé jeho myšlenkové orientace, která je správná. Proto nemají v podstatě proti Pannenbergovi pravdu.
Otázka vztahu mezi pravdou a jednotou světa nemůže být řešena tak, jak to činí Pannenberg. Svět vůbec není původně jednotný, nýbrž skrze pravdu (její „působení“ ve světě) se k jednotě propracovává. A jednotu nemůžeme chápat jako stereotypnost a zákonitost dějů, nýbrž je třeba ji hledat tam, kde nejde o opakování, ale o nové. Cesta nového – to je cesta uskutečňování pravdy, a tím i světové jednoty. Svět musí být sjednocen skrze pravdu – pravda není odrazem původní světové jednoty. Jinak bychom totiž museli buď nové vůbec popřít (to vlastně dělá Pannenberg svým výkladem věčnosti a jejího vztahu k času), anebo bychom spadli opět do antiky a prohlásili bychom nové za okrajovou, epifenomenální, pomíjivou skutečnost.
### 630607
1 Záznam navazuje na soubor rukopisných poznámek z 11.–13. 12. 1962. – Pozn. red.