Tento text kriticky rozebírá antropologickou a teologickou koncepci Wolfharta Pannenberga, konkrétně jeho pojetí „otevřenosti světu“ (Weltoffenheit). Autor namítá, že Pannenberg chybně interpretuje přesahování člověka jako prosté směřování k jednotě se světem a opomíjí přitom vnitřní rozpornost skutečnosti. Kritika se zaměřuje na vztah mezi pravdou a jednotou světa; zatímco Pannenberg vidí jednotu jako výchozí stav či cíl dosažitelný skrze sjednocení „já“ se skutečností, autor textu tvrdí, že svět není původně jednotný. Jednota se teprve utváří skrze působení pravdy v dějinách. Klíčovým prvkem je zde kategorie „nového“, která nesmí být redukována na zákonité opakování či pomíjivý jev. Text obhajuje Pannenbergovu celkovou myšlenkovou orientaci proti povrchním kritikům, ale zároveň zdůrazňuje, že pravá jednota světa je výsledkem procesu uskutečňování pravdy skrze nové činy, nikoliv jejím předpokladem. Tímto způsobem autor rehabilituje význam dějinnosti a novosti oproti statickému pojetí věčnosti.