Tento text pojednává o hlubokém filosofickém pojetí pravdivosti, které je nahlíženo v úzkém vztahu k samotné povaze Pravdy. Autor zdůrazňuje, že skutečná pravdivost nespočívá v pouhém přesvědčení, že „máme pravdu“, nýbrž v ochotě vědomě se Pravdě vystavit a bezvýhradně se podrobit její autoritě. Tento koncept výrazně navazuje na Patočkovo a Solženicynovo pojetí „života v Pravdě“. Pravdivost zde není chápána jako vnitřní kvalita subjektu, ale jako vyjádření odevzdanosti Pravdě, která lidskou existenci obklopuje, nese a zároveň soudí. Autor přirovnává Pravdu k orientovanému prostoru či nepředmětnému mocnému poli, v němž každý lidský pohyb vyvolává určité zhodnocení, jež následně otevírá či uzavírá další životní perspektivy. V návaznosti na tradici filosofie jako touhy po moudrosti je pravdivost definována jako upřímná touha po Pravdě samotné. Je založena na hluboké důvěře, že se Pravda k našemu myšlení a jednání přizná, nebo nám alespoň umožní lépe rozpoznat, v čem jsme v životě pochybili.