Tento text pojednává o hlubokém filosofickém pojetí pravdivosti, které je nahlíženo v úzkém vztahu k samotné povaze Pravdy. Autor zdůrazňuje, že skutečná pravdivost nespočívá v pouhém přesvědčení, že „máme pravdu“, nýbrž v ochotě vědomě se Pravdě vystavit a bezvýhradně se podrobit její autoritě. Tento koncept výrazně navazuje na Patočkovo a Solženicynovo pojetí „života v Pravdě“. Pravdivost zde není chápána jako vnitřní kvalita subjektu, ale jako vyjádření odevzdanosti Pravdě, která lidskou existenci obklopuje, nese a zároveň soudí. Autor přirovnává Pravdu k orientovanému prostoru či nepředmětnému mocnému poli, v němž každý lidský pohyb vyvolává určité zhodnocení, jež následně otevírá či uzavírá další životní perspektivy. V návaznosti na tradici filosofie jako touhy po moudrosti je pravdivost definována jako upřímná touha po Pravdě samotné. Je založena na hluboké důvěře, že se Pravda k našemu myšlení a jednání přizná, nebo nám alespoň umožní lépe rozpoznat, v čem jsme v životě pochybili.
Pravdivost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 5. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravdivost
Pravdivost je třeba chápat v souvislosti s pochopením Pravdy a její povahy. Pravdivost totiž nespočívá v tom, že máme pravdu, nýbrž že se vědomě Pravdě vystavujeme, že se podrobujeme její vládě, její autoritě. V tom smyslu je docela vhodný výraz, který (asi po vzoru Solženicynově) hojně užíval pozdní Patočka, totiž „život v Pravdě“. Pravdivost tedy není kvalitou našeho života, ale je vědomým souhlasem s tím, že před Pravdou nechceme utíkat, dokonce nemůžeme utíkat, ale že se se vším, co děláme i co myslíme, odevzdáváme této Pravdě, která – řečeno s Hérakleitem, ovšem s úpravou – nás obklopuje, objímá, nese, ale také soudí a „váží“. Pravda je něco jako orientovaný prostor, v němž se svým životem pohybujeme, něco jako nepředmětně-mocné pole, v němž každý náš pohyb vyvolává vedle toho, k čemu směřuje, také onen „soud“, ono „zhodnocení“, které sice nemá bezprostřední „mocenské“ důsledky, ale perspektivně nám (a o všem nejen nám osobně) cestu buď otvírá nebo naopak uzavírá. Pravdivost se tak nutně jeví jako odevzdanost pravdě, nikoli jako vlastní kvalita. V tom smyslu lze velmi opodstatněně navázat na nejstarší tradici sebepochopení filosofie jakožto touhy po moudrosti, když na místo moudrosti dáme „Pravdu“. Pravdivost je upřímná, opravdová touha po pravdě, založená na spoléhání na Pravdu samu a na to, že se k nám (k našemu životu, k našemu jednání i myšlení) přizná nebo přinejmenším že nám dá lépe rozpoznat, v čem jsme pochybili a s Pravdou se minuli.
(Písek, 030531–1.)