Tento text zkoumá fenomén myšlenkové intencionality v kontextu širšího světa plného nejrůznějších „intencí“ směřujících k tomu, co dosud není. Autor se zaměřuje na specifika vědomých intencí a klade si otázku, v čem spočívá jejich jedinečnost oproti intencím v přírodě. Být si vědom něčeho znamená vytvořit ve vědomí „představu“, která zastupuje skutečnost. Ačkoliv subjektivně prožíváme svůj vztah k realitě jako přímý, text argumentuje, že jde o vztah zprostředkovaný. Abychom se mohli myšlenkově vztahovat ke skutečnosti, musíme disponovat mnohonásobnou předchozí zkušeností, která není pouze intelektuální, ale především praktická. Tato zkušenost je založena na konkrétních fyzických a motorických aktech celého subjektu, nikoliv pouze na izolovaném vědomí. Myšlenková intencionalita je tedy hluboce zakořeněna v tělesném působení člověka ve světě a v jeho praktickém zakoušení reality, které předchází samotnému procesu vědomé reprezentace a tvoří nezbytný základ pro náš pocit kontaktu s vnějším světem.
Intencionalita myšlenková
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 1. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Intencionalita myšlenková
Svět, v kterém žijeme (zahrnující vše, tedy i přírodu) je plný nejrůznějších „intencí“, tj. směřování k něčemu, co „ještě není“. Zvláštním případem je nicméně fenomén intencí vědomých a myšlenkových. V čem spočívá jejich zvláštnost? Být si vědom něčeho znamená, že se mi ve vlastním vědomí (v jeho rámci) podařilo vytvořit jakousi „představu“ něčeho, co není pouhou mou představou, nýbrž co – právě jakožto „před-stava“ před-stavuje něco skutečného (přičemž na tomto místě nemůžeme hned řešit, jak máme rozumět tomu, že je něco „skutečné“, tj. co všechno je možno nebo dokonce nutno do „skutečnosti“ zahrnovat). Subjektivní dojem, že se svou představou vztahujeme přímo k „věci“ (věc = res, tedy k tzv. „realitě“) přímo prožíváme, ale to vůbec neznamená, že jde o skutečně přímý vztah. Právě naopak: máme-li nějak nabýt dojmu, že se svým vědomím (myšlením, myšlenkovým aktem) vztahujeme k nějakém „skutečnosti“, musíme mít za sebou mnohonásobné zkušenosti s tou „skutečností“, které zdaleka nemohly a nemohou být pouze vědomé či myšlenkové, ale musely být „praktické“, tj. musely se zakládat na četných praktických, fyzických „aktech“, „výkonech“, konkrétních akcích, provedených fyzicky, motoricky, přesněji „akcích“ nás celých, nejen našeho vědomí či myšlení.
(Písek, 120127-3.)