Tento text se zabývá vztahem mezi filosofií a vírou, poukazuje na jejich společný původ jako reakce na mytickou tradici. „Mythos“ je charakterizován jako orientace na nadčasové archetypy, zatímco „Logos“ představuje životní orientaci, která sice odbourává narativitu, ale zachovává si smysl pro nadčasovost, což umožňuje „logizaci“ mýtu. Některé prvky pročištěného mýtu, jako je nutnost pracovat s jistotami a odmítat nahodilost, přetrvávají i ve vědě. Text zdůrazňuje historický význam křesťanství v obnově filosofie, srovnává jej s islámem a zkoumá původ termínu „víra“ v evropském kontextu, spojeného s řeckým slovem PISTIS. V hebrejštině jsou pravda a víra neoddělitelně spojeny. Diskutuje helenizaci židovství a křesťanství, nikoli však jako pouhé ovlivňování, ale jako duchovní zápas. Příklad Abrama ilustruje víru jako krok do svobody a neznáma, jako přijetí rizika, na rozdíl od mýtu, kde jde o identifikaci s pravzorem. Filosofie a věda se tak musí nově orientovat na budoucnost.