Text zkoumá vztah filosofa k jeho dějinnému kontextu a k intelektuálnímu dědictví minulosti. Každý myslitel je omezen lidskou konečností, což vyžaduje neustálý proces selekce témat a pramenů. Tato volba je v počátcích často nevědomá a ovlivněná náhodou, avšak podstatou filosofického zrání je postupné nabývání kontroly nad vlastními kritérii výběru. Autor zdůrazňuje, že ačkoliv je filosof nevyhnutelně utvářen svou dobou, jeho myšlenková úroveň se projevuje schopností vědomého a cílevědomého sporu se současníky. Tento nesouhlas není chybou, nýbrž nezbytným prvkem autentického myšlení. Při formování vlastní pozice filosof svobodně využívá myšlenky předchůdců nikoliv jako dogmata, ale jako materiál pro vlastní tvořivou práci. Klíčovým úkolem zůstává schopnost kriticky se vztáhnout k přítomnosti, což vyžaduje intelektuální svobodu založenou na pevných, avšak reflektovaných vnitřních měřítkách. Celkově jde o proces transformace náhodné závislosti na době v uvědomělou a svobodnou intelektuální pozici, která čerpá z celých dějin filosofie.
Aktuální chvíle a filosof / Filosof a jeho „vývoj“ myšlenkový
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 6. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Aktuální chvíle a filosof / Filosof a jeho „vývoj“ myšlenkový
Každý filosof myslí především ve své době, ale zároveň myslí tak, že stále bere v úvahu, jak mysleli jiní před ním, a dokonce někteří už velmi dávno před ním. To ovšem vůbec neznamená, že musí zvládnout vše, co kdy před ním bylo myšleno – či přesněji, co kdo kdy před ním na základě toho, jak a co myslil, zapsal; filosof je jen člověk a je tedy ve svých možnostech omezen (někdo víc, jiné méně, ale omezený je každý), a proto si musí vybírat. A tady je postaven před první veliký problém: na základě čeho si má vybírat, podle jakých měřítek? Nejprve žádná měřítka nemá; to ovšem neznamená víc, než že si jich není vědom, že je nemá pod kontrolou. Proto musí každý filosof svá měřítka (zejména v prvních dobách) stále opravovat a upravovat. Tak se do jeho myšlení vždycky nějak vkládá, vsunuje, „náhoda“. To není žádná vada, ale nutný průvodní příznak toho, že je svobodný a že mu je k dispozici svobodná volba. Čím má svou volbu resp. své ustavičné a nezbytné „volení“, „selekci“ postupně víc a víc pod vlastní kontrolou, tím je svobodnější, a to opět podle toho, jaká kritéria si postupně bude stanovovat, nakolik se jich bude nadále držet a do jaké míry bude mít jasno, z jakých důvodů tu a tam bude svá kritéria muset upravovat a měnit. Tím vším je vždy „dítětem své doby“ a tedy na své době, kterou si nezvolil, víc nebo méně závislý, bez ohledu na to, zda o tom ví či nikoliv. Protože však ve filosofii neplatí, že starší a staré je vždy méně hodnotné a méně důležité, Může se někdy – a nikoli vždycky neprávem a ze své strany chybně – dostávat do sporu, distance a nesouhlasu nejen s mysliteli dávnými, ale i současnými. Můžeme dokonce trochu zobecnit a říci, že pokud se někdo nedostává do sporu s jinými současnými mysliteli, není a nemůže sám být ve svém myšlení vskutku na úrovni (pochopitelně za předpokladu, že jde o spor z jeho strany vědomý a cílevědomý). V takových případech, kdy se do sporu se „současnými mysliteli“ vědomě dostává, bývá dobré, když se aspoň zčásti opírá o vybrané (zvolené) myslitele starší a třeba dokonce nejstarší. Ale i tehdy nejde o pouhou recepci něčeho z „díla“ starších myslitelů, nýbrž o svobodnou volbu prostředků a materiálu pro své vlastní filosofování. Pak je ovšem stále důležitější, jak se vztáhne svým myšlení k „současnosti“, tj. ke své vlastní době.
(Písek, 120624-2.)