This text explores the conceptual model of the world as a single living whole, drawing on Karl Jaspers’ notion of "universal co-living" and Preyer’s idea of the world as a giant organism. Within this framework, human existence is not viewed as a private, isolated affair, but as an active participation in the life of this greater whole, remaining open to its challenges. However, the author critically examines the limitations of this metaphor. He warns against identifying this living whole with the sum of all existing entities, particularly including inanimate "waste" or dead matter. Instead, the author argues that this "living being" should not be treated as an objective entity or equated with the totality of the world. Rather, it serves as a metaphor for an extra-mundane life in which true beings participate. Such life can only be approached "non-objectively," focusing on its initiative communication with the world and with individuals who carry a specific mission or calling. The reflection thus shifts from a material totality to a spiritual participation.
[Myšlenkový model světa jako živoucího celku]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 8. 1985
- This is a part of the original document:
- 1985-2 (rukopis)
[Myšlenkový model světa jako živoucího celku]
850829–2
(16) (29. 8. 85, Ostrava)
Jaspers (na str. 44) píše o „ein universales Mitleben, das aufgeschlossene Sichangehenlassen“. To dává tušit jakési nevyslovené, resp. jen oklikou vyslovené pojetí či spíše tentativní model, citovaný z Preyera (54), že svět je jedním jediným obrovským životem a že vše neživé v něm je pouhým odpadem a mrtvolou. Žít by tedy pro člověka znamenalo především spolužít s tímto obrovským „životem“ (viz Platónův Timaios) a neprožívat svůj život soukromě, bez souvislostí s tímto celkem, a tudíž takto základně se nechat ve svém životě angažovat pro tento smysluplný živoucí celek. To by tedy nejspíš mohlo znamenat ono „universální spolužití“ a otevřenost k tomu, nechat se jeho výzvou oslovit a zaujmout.
Jako model to může mít svou inspirativní hodnotu a může to být především docela produktivní myšlenkový experiment. Nicméně to zároveň znamená, že se vzdáme úmyslu aranžovat, prefabrikovat, projektovat výsledky tohoto experimentu. Právě naopak: teprve do důsledků domyšlené pojetí se může doopravdy ukázat jako nosné, anebo naopak jako nedostatečné. Po mém soudu by byla základní vada takového pojetí v tom, že onen živoucí celek by v sobě měl zahrnovat vše jsoucí, včetně onoho odpadu a mrtvolných částí, v nichž už život nepulzuje. Jaspers se proti této eventualitě nebrání, nestaví hráze tím směrem, ale v bezprostředním sousedství mluví o rozumu (Vernunft), který usiluje dospět k tomu Jednomu, které je vším („sie [die Vernunft] drängt auf das Eine, das alles ist…“, 44).
Snad je možno mluvit o onom živoucím celku či jednom jediném živoku – ale pak musíme důrazně setrvat na metaforické povaze podobného přirovnání a uvážlivě podotknout, že ovšem tento živok není a nemůže být jsoucnem, že o něm nemůžeme říci, že „jest“, a už vůbec ne, že „je vším“, tj. ztotožnit jej s úhrnem nebo snad i „celkem“ světa, všeho jsoucího. – A mohli bychom snad uvažovat o tom, že každá vnitrosvětná živá bytost (eventuelně každé „pravé jsoucno“ vůbec) „participuje“ na životě takto extramundánním, o němž ovšem nejsme schopni říci nic, pokud jde o něj „sám o sobě“, a tedy o němž můžeme myslit a mluvit pouze „nepředmětně“, a to tak, že zároveň předmětně postihujeme momenty jeho iniciativní komunikace s tímto světem a s jednotlivými pravými jsoucny a živými bytostmi, zejména pak s jednotlivými „vyvolenými“ a posláním obdařenými lidmi.