This text comprises preparatory notes for a lecture on philosophical anthropology, focusing on the relationship between humanity and guilt. The author redefines alienation not as a distance from a fixed essence, but as an alienation from one's own future and from what one "ought to be." Guilt is fundamentally interpreted as an act against oneself, carrying transgenerational consequences and manifesting as existential anxiety or dread of the future. Within this framework, man is viewed as a "by-product" of a constant striving toward a future ideal. The notes emphasize the necessity of analyzing and "purifying" subjective experiences—such as the feeling of absolute dependence—before they can be philosophically utilized. Ultimately, the experience of guilt is intricately linked to the perception of time and an expanded sense of "presence." This temporal awareness gives rise to responsibility, framing ethics not as a secondary superstructure, but as a fundamental, "meontological" dimension of human existence.
[Člověk a vina]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: březen 1991
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1991]
[Člověk a vina]
(Elizabetht[own])
Filos[ofická] antropol[ogie] – příprava na 27. 3. 911
otázka odcizení: čemu (komu) se čl[ově]k odcizuje, když není tím, kým (čím) „jest“? Zřejmě „svému“ „býti má“.
Nejde tedy o odcizení vlastní danosti (podstatě), ale vlastní budoucnosti
provinění je základně vždy proviněním též vůči sobě. A nejde o vědomé provinění – viny jsou „trestány“ (zatěžují) ještě i příští generace!
Obavy, pocity úzkosti, strach, děs (z budoucnosti) – to vše jsou reakce na vlastní viny, provinění – neboť to je něco, co má budoucnostní charakter
Před přicházející budoucností se cítí člověk jako viník, provinilec (viz Pannenberg, Anthropologie in theologischer Perspektive)2
Člověk je „vedlejším produktem“ spění k tomu, co „má být“
Pocity, dojmy, zážitky jsou vždy už nějak aktivně zpracovány (kultivovány), a proto musí být nejprve „očištěny“, abychom s nimi mohli počítat a pracovat.
Např. pocit naprosté závislosti (Schleiermacher) nesmí být prostě vzat v úvahu, ale musí být analyzován. Např. v něm není nutně obsažena zkušenost „boha“, tedy nemusí být nutně spojován s religiozitou.
Pocit (zážitek) provinilosti je úzce spjat se zážitkem času, přesněji: rozšířené, široké „při-tom-nosti“. Stalo se (či stane se, chystá se nastat) něco neblahého a já jsem nějak „při tom“, nemohu se toho zbavit, nemohu se z toho vyvléci.
Již z toho důvodu je nutno sám „pobyt“ chápat v úzkém vztahu k provinilosti, neboť je umožněn vědomím času a časovosti, a tím i vědomím nutnosti odpovídat na to, co přichází – odtud „odpovědnost“.
Etika není proto záležitostí „nadstavebnou“, nýbrž fundamentální, „méontologickou“.
### 910301|březen 1991
1 Jde o přípravné body k přednášce na FF UK. – Pozn. red.
2 W. Pannenberg, Anthropologie in theologischer Perspektive, Göttingen 1983, str. 278–285 („Schuld und Schuldbewußtsein“). – Pozn. red.
3 Tj. „láska k sobě“. – Pozn. red.
4 Poznámka po straně: „Niebuhr I, 208ff“. Viz (patrně) R. Niebuhr, The nature and destiny of man, I: Human nature, London 1941, str. 208 nn. – Pozn. red.