This text explores the relationship between rights and duties, taking Chateaubriand's assertion that duty creates right as its starting point. The author distinguishes between positive law and primary obligations that precede legal structures. The essay highlights that while legal norms represent a form of power, they can often deviate from justice, as reflected in the maxim summum ius, summa iniuria. True legal validity is rooted in an unenforceable foundation—loyalty to principles that precede and enable the law. Consequently, the concept of law consists of two components: a final, non-disposable norm that stands as the ultimate ethical benchmark, and a secondary service component represented by statutory laws intended to support and clarify the primary norm. The text argues that law must remain anchored in this internal commitment to prevent it from devolving into mere injustice or brute force.
Právo a povinnost / Právo a zákony
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 1. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
Právo a povinnost / Právo a zákony
Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit.
(Písek, 020127–1.)