This text reflects on Gadamer’s assertion that to understand at all is to understand differently. The author argues that while understanding is inherently diverse, its fundamental prerequisite is the ability to intend the "same thing." Without this shared point of reference, genuine communication would be impossible, replaced only by a vague resonance. The essay critiques the traditional mathematical and logical conception of identity, which equates sameness with immutability and stasis, potentially leading to a modernized form of Platonism. Instead, the author advocates for an understanding of identity that incorporates time and change. Using the example of a doctor performing successive surgeries on the same patient, the text illustrates how identity persists through biological changes and healing processes. Ultimately, the document calls for a redefinition of identity that avoids the trap of static immobility, establishing it as a constitutive element of all understanding within a temporal framework.
[Gadamerova myšlenka „Man versteht anders, wenn man überhaupt versteht.“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 2. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Gadamerova myšlenka „Man versteht anders, wenn man überhaupt versteht.“]
Gadamer vyslovil významnou myšlenku: „Man versteht anders, wenn man überhaupt versteht.“ To je jistě pravda, ale není to celá pravda. Pokud rozumíme, nepochybně rozumíme témuž, i když jinak. Kdybychom totiž „rozuměli“ nejenom jinak, ale také něčemu jinému, nemohli bychom vůbec mluvit o nějakém porozumění. A udělejme ještě krok dál: kdybychom nemohli (i když vždy jinak, než ten druhý nebo ti druzí) myslet, mínit totéž, bylo by jakékoli dorozumění nemožné, ale musili bychom se spokojit jen s jakousi podobnou „naladěností“, případně jen s ozvěnou či rezonancí. Předpokladem jakéhokoli skutečného porozumění a dorozumění, tj. vzájemného porozumění (a nejen dojmu vzájemného porozumění) je možnost mínit „totéž“. A tato možnost se netýká jen souvislosti mezi porozuměním jednoho a porozuměním druhého člověka, nýbrž je konstitutivní pro porozumění každé, tj. pro porozumění jako takové. A to znamená, že základním problémem je možnost mínit totéž; a když řekneme „možnost“, míníme tím ne jednu, ale více, dokonce mnoho příštích „možností“, tj. musíme počítat s časem. Proto nesmíme redukovat ve svém chápání onu „totožnost“ resp. „identitu“ nejen již dříve (a víckrát) míněného s tím, co právě v tomto okamžiku míníme, a dokonce ještě i s tím, co mínit hodláme a co vůbec v budoucnosti ještě znovu mínit třeba budeme, na „identitu“ ve smyslu matematickém, algebraickém, vůbec klasicky logickém. Matematicko-logická „totožnost“ je zatížena nevysloveným meta-fyzickým postulátem a ergo před-sudkem: sugeruje totiž, že to, co může být ne jednou, ale vždy znovu míněno, se nesmí měnit. To by ovšem znamenalo, že přesně („exaktně“) mínit můžeme jen to, co se nemění. „Totožnost“ by nutně znamenala neměnnost, nehybnost. Pokud bychom nechtěli uvíznout v nějakém platonismu (ať jakkoliv upraveném a třeba modernizovaném), tj. pokud bychom odmítli souhlasi s hypostazováním nějakých neměnných „idejí“, musili bychom veškeré přesné myšlení a tedy přesné rozumění omezit na matematiku a geometrii, tj. přesněji na čísla a prostorové útvary (kde ovšem „ prostor“ by nesměl být omezen ani ve svých dimenzích, ani ve svých axiomatických vlastnostech). (Myslím, že právě to asi přimělo Kanta k výroku, že v každé vědě je tolik vědy, kolik tam je matematiky.) Ze zkušenosti však víme o jiném druhu „totožnosti“, přesněji o jiném pochopení totožnosti: provádí-li lékař postupně několik operací „v téže věci“ a u „téhož pacienta“, nejde vůbec o nějakou neměnnost ani pacienta, ani jeho tkání a kostí atd.Velmi často lékař dokonce počítá s tím, že mezi jednou a následující operací dochází k hojení, srůstu apod. Je tedy nutně zapotřebí vyjasnit toto druhé, od matematického odlišné chápání identity či totožnosti.
(Písek, 020205–1.)