This text critically examines the claim that natural evolution does not lead to interspecies harmony. The author argues to the contrary, suggesting that various forms of coexistence in nature prove that evolution frequently results in deep symbiotic relationships. Such complex symbioses often emerge from initial differences or even conflicts. Lichens serve as a prominent example of inter-kingdom symbiosis, where the participating organisms have become so interdependent that they can no longer survive individually. The text also discusses hypotheses regarding the origin of eukaryotic cells through total symbiosis and highlights the existence of dual inheritance. Furthermore, the abstract addresses the problematic definition of "naturalness" in evolution. It questions whether being natural simply implies the absence of human intervention or if the evolutionary process itself inherently transcends conventional concepts of nature. Ultimately, the text suggests that evolution is characterized by a fundamental tendency toward integration and cooperation, challenging the idea that interspecies harmony is an anomaly rather than a central feature of biological development.
[Kritika citátu o „přirozeném vývoji“ a „mezidruhové harmonii“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 12. 2002
- This is a part of the original document:
- 2002
[Kritika citátu o „přirozeném vývoji“ a „mezidruhové harmonii“]
„Přirozený vývoj prostě nevede k mezidruhové harmonii, jaké jsme byli poslední dva dny svědky.“ (Ráma tajemství zbavený, s. 123.) Pochopitelně to není pravda: všechny mezidruhové typy soužití dokazují opak. Je ovšem správné předpokládat, že komplikovaná symbióza je možná jen tam, kde zprvu došlo k uplatnění rozdílností, a možná i konfliktních rozdílností. Snad nejpozoruhodnějším příkladem nejen mezidruhové, ale takříkajíc mezi-říšské symbiózy jsou lišejníky. Tam nejde jen o spolupráci, synergii, ale o skutečné spolužití, symbiózu, a to takovou, že oba subjekty už ztratily schopnost se oddělit a žít samostatně. To je ovšem jen příklad nejnápadnější, ale najdeme (a v budoucnosti budou jistě ještě nalezeny) i mnohé další formy spolužití (zatím např. byly vysloveny jen hypotézy o původu karyont jako výsledku totální symbiózy bezjaderných buněk a velkých virů apod.; ostatně i přetrvávající dvojí dědičnost, jaderná a mimojaderná, nasvědčuje čemusi analogickému). – Zcela jiným problémem je ovšem ona zmíněná „přirozenost“ vývoje – co tím je vlastně míněno? Jenom to, že tu nezasáhl člověk? Ale co když zmíněné příklady nasvědčují tomu, že vývoj jako takový je principiálně „ne-přirozený“, anebo že sama tzv. přirozenost je založena na čemsi, co se „přirozenosti“ vymyká resp. co ji překračuje?
(Písek, 021226–1.)