This text explores the fundamental duty of a philosopher: the constant readiness for critical reflection, particularly directed toward one's own intellectual achievements. The author emphasizes that self-criticism is not an innate ability but a skill that must be gradually acquired through the study and inspiration of great thinkers. This specific intellectual orientation, rooted in ancient Greece, represents a unique phenomenon in human history. The purpose of such reflection is not to undermine foundational principles but to purify them by identifying and eliminating errors. Furthermore, the text argues that the European tradition of critical reflection possesses a universal character, making it accessible to all cultural spheres. For any tradition, adopting the method of critical reflection is presented as a vital means of self-preservation. Without the capacity for self-reflection, traditions risk survival only as marginal relics or prejudices, as the pursuit of truth inherently requires the systematic overcoming of misconceptions and errors.
[Povinnost filosofa být kritický vůči vlastním výkonům]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 6. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Povinnost filosofa být kritický vůči vlastním výkonům]
Základní povinností každého filosofa je ustavičná pohotovost ke kritické reflexi, a to především k reflexi kritické k vlastním výkonům. To není ovšem nic samozřejmého a není to vůbec nic snadného. Každý filosof se tomu musí postupně učit, tj. nejdříve v tom napodobovat jiné myslitele, pak se těmi největšími nechat inspirovat k vlastní kritické a sebekritické myšlenkové práci, a posléze – to už je vyhraženo jen některým – se stát vzorem a inspirací příštím filosofům. To vše je něco nesrovnatelného s ničím jiným v dosavadních kulturních dějinách na této planetě. Proto musí každý filosof o této jedinečnosti vědět, respektovat ji, být v ní pevně zakotven a zároveň ji rovněž podrobovat kritické reflexi. Taková reflexe ovšem musí dobře vědět o svých základních předpokladech, které podmiňují samo její fungování. Odtud je pochopitelné (a pro ty, kdo si dají práci s nezbytnou kritickou reflexí, také zcela zřejmé), že cílem kritické reflexe této jedinečné zvláštnosti (a rozumí se: evropské zvláštnosti) není ony základní předpoklady zpochybňovat, nýbrž naopak pročišťovat a zbavovat je chyb a omylů, k nimž docházelo a nadále dochází. Právě tímto charakteristickým rysem se ovšem základní myšlenková orientace, založená starými Řeky a převzatá evropskými myšlenkovými tvůrci, stává orientací univerzální. Je nejen otevřena všem kulturním okruhům a jejich tradicím, ale představuje pro ně jediný spolehlivý způsob sebezachování. Pokud se někde vyskytne taková tradice, která si myšlenkovou metodu kritické reflexe neosvojí, protože toho nebude schopna bez ztráty vlastní identity (a já si osobně nedovedu žádnou takovou velkou tradici představit, aby bylo zcela jasno), nemá šanci na delší přežití leč jako marginální relikt (jako jsou obecně předsudky, které vždy nějak přetrvávají, byť jen u menší části lidí, a které se navíc vždy znovu objevují v nových souvislostech, neboť cesta k pravdě vede nutně přes překonávání omylů).
(Písek, 010611-1.)