This text explores the fundamental philosophical distinction between pre-reflective and reflective thinking. The author posits that while academic disciplines such as philosophy, theology, and science are entirely dependent on thought, the act of thinking about thinking itself is not an inherent quality of all cognitive processes. Reflection is a specific capacity that emerges after thinking has already been active in a pre-reflective state for some time. In the European cultural context, despite the high degree of reflectivity in modern consciousness, deep pre-reflective layers remain powerful and can influence individuals in ways sometimes mislabeled as pathological. The author cautions against judgments based on unexamined prejudices rather than genuine understanding. A central thesis is that the transition from pre-reflective to reflective thinking does not occur through a smooth, organic, or continuous progression. Instead, there is a significant and irreducible rupture or gap between these two modes of thought, necessitating careful methodological distinctions in our study of human consciousness and intellect.
[Myšlení předreflektivní a reflektivní]
docx | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 8. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Myšlení předreflektivní a reflektivní]
Běžně jsme zvyklí mluvit o myšlení, např. se tážeme druhého, co tím myslí, když řekl to či ono. Filosofie, kterou se teď máme zabývat, a zejména theologie, na kterou se především soustřeďujete ve své studiu, a vůbec vědy všeho druhu, jsou nemyslitelné bez myšlení. Když se tážeme, co to je myšlení, nemůžeme tak udělat bez myšlení nebo nezávisle na myšlení, vně svého myšlení, nýbrž naopak jen v jeho rámci. Tak se dostáváme k jedné závažné okolnosti, jež si vynucuje naše rozhodnutí (metodické rozhodnutí; metoda je jakési pravidlo, jímž se řídíme při svých rozhodováních určitého typu, týkajících se určitého oboru či okruhu problémů): myšlení, jak je nám známo z vlastní zkušenosti a jak se zřetelně ukazuje také na oné otázce, kterou jsme si položili (totiž co to je myšlení), je zřejmě schopno se zabývat také samo sebou. Toho však není schopno každé myšlení; máme mnoho důvodů pro přijetí předpokladu, že myšlení začíná mnohem dříve, než této schopnosti doroste. Proto budeme pečlivě rozlišovat mezi myšlením předreflektivním a myšlením reflektivním (tj. na nějaké úrovni již reflektujícím a tedy reflektovaným). Je to tím důležitější, že v našem evropském prostředí, v němž jsme vyrůstali a v němž jsme celoživotně zakotveni (zakořeněni), dochází stále ještě k tomu, že navzdory silné proreflektovanosti našeho myšlení a vůbec vědomí zůstávají základní jeho vrstvy natolik mocné, že některé jedince mohou strhovat až do stavů, které považujeme za patologické. Musíme si ovšem uvědomit, že toto hodnocení může být někdy také hrubě chybné, protože je spíše než na lepším porozumění založeno na neprohlédnutých předsudcích. Přesto musím trvat na tom, že předreflektivní myšlení nepřerůstá „organicky“ a „spojitě“ v myšlení reflektivní, ale že mezi nimi je významný a rozhodně nezanedbatelný přeryv.
(Písek, 010812-2.)