This text explores the ontological nature of thoughts, rejecting the notion that they are mere epiphenomena or integral components of individual consciousness. The author argues that thoughts possess a certain degree of independence and their own form of 'life', which can only be realized through the active engagement of a thinking subject. Using an analogy of a literary text that comes to life only through a reader's imagination and time, the document illustrates the symbiotic relationship between humans and thoughts. This is not a parasitic connection but a mutual enrichment: while a thought gains the opportunity to exist through the thinker, the individual's consciousness is cultivated and elevated by the encounter. A key conclusion is that a thought is not simply a product of subjective understanding; rather, it serves as an external norm or 'master' of that understanding. Ultimately, the text emphasizes that although we reach thoughts through records or our own mental effort, their essence transcends subjective capture.
Myšlenka
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 8. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Myšlenka
Myšlenky nejsou neskutečné, a nejsou ani pouhým epifenoménem. To znamená, že nejsou pevně svázány s individuálním vědomím, zejména nejsou jeho nedílnou součástí, složkou. Myšlenky dokonce mají jakousi svou samostatnost, ba jakýsi svůj „život“. Tuto jejich povahu však musíme blíže ozřejmit a naučit se s ní počítat při běžném myšlení, tj. nezapomínat na ni. Zároveň jí však musíme dobře rozumět a nenechávat se svést oním běžným myšlením (a mluvením), které obvykle onu povahu myšlenek spíše zakrývá. Myšlenky totiž mohou žít jen díky živému myšlení jednotlivých lidí; nemohou žít nezávisle na myslících lidech. A přece nemají pouze parazitární (-tické ?)chování, navzdory tomu, že jim je jejich život jaksi propůjčován resp. že je sycen životem jednotlivců. Můžeme si tu vypůjčit obraz, který nám to znázorní (i když opět také trochu zakryje a zkreslí): román nebo povídka je vlastně jen neměnící se potištěný papír. Aby ožil jejich příběh, jejich děj, musí je někdo začít číst a tak onomu „ději“, o nějž v textu jde, propůjčit svůj vlastní čas, svou aktivitu, svou představivost a soustředit na něj svůj zájem. Také zde by bylo možno mluvit o tom, že knihy, vůbec texty vlastně parazitují na našem životě, ale bylo by to velké nepochopení, by hluboký, tragický omyl. Ono se to totiž má ještě docela jinak: vědomí a myšlení roste a zkvalitňuje se setkáním s texty, neboť jejich prostřednictvím se setkává s vědomím a myšlení mnoha jiných lidí, s nimiž by se jinak třeba nikdy setkat nemohlo (např. v případě již dávno zemřelých autorů). Vztah jednotlivého člověka a jednotlivého vědomí k textům není jednostranný: textům se dostává možnosti jakéhosi oživení, ale člověk, který tak poskytuje něco ze svého, za to dostává resp. může dostávat díky textům mnohem víc. Podobně se to má s myšlenkami, které pochopitelně nemůžeme ztotožnit ani s těmi texty, které jsou jejich záznamem. Text může zaznamenat myšlenku, ale nemůže ji zachytit, zadržet a nepustit. Texty se zabýváme proto, abychom se dostali k myšlenkám. A k myšlence se dostaneme, když ji sami myslíme. Ale přesto, že myšlenku musíme sami myslet, abychom se s ní setkali, není ta myšlenka naprosto a výhradně závislá na nás – od nás je odvislé je to, jak tu myšlenku myslíme (podobně jako je porozumění textu odvislé od naší schopnosti mu porozumět). Tak jako je text nezbytnou pomocí našemu soustředění a porozumění, tak je také myšlenka bytostnou pomocí tomu, jak jí porozumíme. Čteme-li text, chceme se dostat k myšlence, která je za tím textem. Chápeme-li myšlenku, chceme se přidržet toho, co není uzavřeno do našeho pochopení, tj. nechceme chápat jen své chápání, ale ve svém pochopení se chceme setkat s myšlenkou, která není výsledkem, produktem našeho porozumění, ale která je spíše jeho normou, jeho „pánem“.
(Písek, 010821-1.)