This text examines the phenomenological and ontological concept of the intentionality of consciousness, defined as the necessary distinction between the act of consciousness and the thing being realized. The author critically analyzes the term "object" and warns against the pitfalls of objectifying thought, noting that not everything the mind relates to is necessarily an "object." To fully grasp intentionality, one must transcend the perspective of consciousness and view the phenomenon from external angles. This involves considering the perspective of the "other" as well as the perspective of the intended entity itself. The text suggests that the relationship with another person is unique and cannot be entirely subsumed under the framework of an object-relationship. Ultimately, the reflection lays the groundwork for a critical analysis of objectification in human thought and emphasizes the need for methodological caution when dealing with the concepts of objectivity and being an object.
Intencionalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 11. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Intencionalita
V čem vlastně spočívá tzv. intencionalita vědomí ? (O širším chápání intencionality, která by se neomezovala jen na vědomí, nyní nebudeme zatím uvažovat.) Předběžně můžeme říci, že jde o to, že musíme rozlišovat mezi vědomím (o něčem) a mezi tímto něčím (které si uvědomujeme). Obvykle se o onom „něčem“ mluví jako o „předmětu“ vědomí; tohoto termínu budeme užívat s velkou opatrností, neboť s ním je spjata široká problematika tzv.předmětného nebo také zpředmětňujícího myšlení. Souvisí to s tím, že není tak docela jisté, že všechno, o čem (nebo také na co) můžeme myslet, je nebo dokonce musí být skutečně „předmětem“. Abychom si to dostatečně uvědomili a bychom to náležitě pochopili, je zapotřebí se poněkud blíže zabývat otázkou, co to vlastně znamená „být předmětem“ anebo „být předmětný“. A to především znamená, že nemůžeme zůstávat jen v rámci vědomí a dívat se na všechno jen z této perspektivy, ale že se musíme umět na tento fenomén podívat ještě z jisté strany. A to znamená dvojí: jednak totiž musíme být schopni se na to podívat také ze strany někoho druhého, jednak ze strany onoho „předmětu“, k němuž se ve svém vědomí vztahujeme, který máme na mysli, který míníme. A protože uvažovat o někom druhém vlastně ani nemůžeme jinak, než jako o někom, k němuž se ve vědomí vztahujeme, ale který vůbec není jen součástí našeho vědomí, tj. kdo není naší představou, začneme nejdříve zcela obecně oním „předmětem“. Zároveň musíme ovšem držet v patrnosti, že to zdaleka není krok neproblematický, protože vztah k druhému nelze vtěsnat do rámce vztahu k předmětu. Ale to si ukážeme zvlášť později.
(Praha, 011104-2.)