This text provides a critical analysis of a poem by Jan Skácel from the collection Oříšky pro černého papouška, in which the poet suggests that poems are not composed but found, existing independently of the creator "since time immemorial." The author subjects Skácel's interpretation of poetic creation to philosophical reflection, labeling it as erroneous and heavily influenced by myth and Greek metaphysics, specifically Platonism. The analysis challenges the notion of a poem existing "without us" and originating from a "primeval past." It argues that poetic activity should not be reduced to the mere gathering or finding of pre-existing entities, but rather viewed as an act of unification and active creation. Instead of portraying the poet as a seeker who finds poems like "mushrooms in a forest," the text promotes the image of the poet as an "archēgos"—a pioneer and creator who establishes new, previously non-existent archetypes. The study thus emphasizes the unique and active role of the subject in the artistic process over traditional mythical frameworks.
[Interpretace básně Jana Skácela]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 12. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
[Interpretace básně Jana Skácela]
Jan Skácel napsal ve sbírce Oříšky pro černého papouška (Básně II., Brno 1996, s. 147 – č. 18):
básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu od pradávna
a básník báseň nalézá
Jistě je za tím významný prožitek a zkušenost, ale to, co je tu řečeno, není prosté vyslovení této zkušenosti, ale už jistá interpretace, a ta je nepravdivá, protože ovlivněná jak mýtem, tak řeckou metafyzikou (především platonismem). Slovní spojení „skládat básně“ je sice běžné (podobně jako skládat píseň nebo symfonii), ale je rovněž zavádějící, i když odpovídá velmi dávné tradici, sahající až do praindické minulosti, do sanskrtu a možná až do prákrtu. Samo řecké λέγειν, latinské legere, dokonce německé lesen znamená původně „sbírati“. Přesto ani promlouvání, ani čtení, ba ani psaní atd. nebudeme dnes redukovat na nějaký sběr, na sbírání hlásek či písmen, neboť nejde o samo skládání, a výsledkem nemá být sebranka ani nějaké skladiště: jde o sjednocování, tj. sbírání do jednoty, a to předpokládá i výběr, selekci. O básníkovi dnes spíše říkáme, že tvoří. Skácel nám proto jakoby usnadňuje, jak přijmout jeho myšlenku, tím, že mluví o „skládání“; je něco v našem vědomí, co způsobuje, že se nám to „skládání“ nelíbí – připomíná nám to veršotepectví. Ale hlavní myšlenka Skácelovy básně je ve verších druhém a třetím: báseň je „bez nás“, tj. bez básníka, bez básnícího tvůrce, a „je tu dávno“, dokonce „od pradávna“. A je „někde za“. To je dokladem toho, že ani tak velký básník se nevyvaruje omylů, je-li vnitřně infikován určitou myšlenkovou tradicí, z níž se pak pokouší vystoupit na nepravém místě. Skácel nepochybně nemyslí „za“ ve smyslu post; „za“ může ostatně někdy znamenat pravý opak, totiž „před“, a to má asi Skácel na mysli – ale za čím tedy? resp. před čím? Je-li báseň „bez nás“, pak to nemůže znamenat „před námi“, tj. před básníkem, před jeho básnickým tvořením. Kde je tedy to „před“? A kdy to je? Někde ta báseň (a tedy všechny básně, nebo alespoň všechny pravé, „zdařilé“ básně) být musí, vždyť Skácel říká, že tam „někde za“ vskutku „je“; a „je“ tam (Skácel říká dokonce „tu“) dávno, od pradávna – to bývá chápáno jako „odevždy“. To však zároveň vylučuje možnost, že báseň přichází z budoucnosti, neboť je-li tu od pradávna, přichází z minulosti, přesněji: z praminulosti. Takže ono „za“ nemůže poukazovat k budoucnosti, i když by to v zásadě bylo možné – vždyť říkáme: za dvě hodiny, za pár dní, za měsíc. Skácelovi tedy ani nenapadá opustit koleje tradice, on se jen vrací zpátky až k té nejstarší tradicí, k mýtu. A právě tím bere básníkovi tu specifickou jedinečnou, pro kterou býval odedávna heroizován: básník náležel k heroům, protože se dokázal odchýlit od pouhého napodobování pravzoru, ale ustavil pravzor nový, nebývalý, dosud „nejsoucí“. Básník byl άρχηγός, vůdce, „pionýr“, nikoli hledač, který tu a tam najde báseň jako houby v lese.
(Písek, 011202-1.)