This text offers a critical reflection on the traditional Greek conception of truth, which serves as a cornerstone of European thought but, according to the author, requires a fundamental revision. The central issue lies in the interpretation of theory as a passive inner vision or contemplation, which, in the Aristotelian tradition, is strictly separated from action and practical activity. This separation led to a significant methodological error: the undervaluation of the role of time in relation to truth. Because the beholding of truth was likened to sight, truth began to be perceived as something timeless, immutable, and eternal. Consequently, this approach fostered the conviction that true scientific knowledge is impossible concerning things that are subject to change. The author argues that these unsustainable assumptions regarding the eternity and immutability of truth, which persisted well into modern thought, must be rigorously re-evaluated to better understand the dynamic nature of reality and human cognition in a temporal context.
Pravda – řecké pojetí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
Pravda – řecké pojetí
Pojetí pravdy, které převládá v evropské tradici pod vlivem řeckých myslitelů, musí být revidováno, protože je spjato s některými neudržitelnými předpoklady. Jedním z nejvýznamnějších neudržitelných předpokladů je řecké chápání teorie, THEORIÁ, jako vidění, zírání. Zajisté jde o pouhou metaforu, tj. o jakýsi „vnitřní zrak“, náhled, názor ducha, nikoli smyslů, ale neudržitelná je zejména ona odluka vnitřního názoru od každé aktivity. Výslovně to řekl Aristotelés, když aktivitu, čin, „dílo“ (ERGON) prohlásil za cíl praktických věd, zatímco za cíl věd teoretických stanovil „zírání na pravdu“, přičemž ono zírání postavil do protikladu k jakékoli činnosti. Tato odluka však s sebou nese chybu či omyl mnohem závažnější, která se týká podcenění úlohy času ve spojitosti s pravdou. To, že „vidění pravdy“ bylo hluboce spjato právě s viděním, se zrakem, vedlo nutně k tomu, že pravda je nejen na čase nezávislá, ale že s časem není vůbec nijak podstatně spojena. Odtud pozdější myšlenka, že pravda je vposledu neměnná, věčná. Tato myšlenka hrála značnou roli dokonce ještě v novodobém evropském myšlení: věčné pravdy se týkají toho, co je rovněž věčné, co se nemění, jsou dokonce výrazem této věčnosti a neměnnosti. To odpovídá ostatně i Aristotelově výroku, že o tom, co se mění, není možná pravdivá výpověď, není možná žádná EPISTÉMÉ.
(Praha, 000118-1.)