This text addresses the necessity of a fundamental revision of the concept of truth and the constitution of a "new metaphysics" in opposition to tradition. Traditional metaphysics, originating in antiquity and scholasticism, focused on unchanging entities and the "supernatural," thereby separating itself from physics, which studied motion and change. The author argues that old metaphysics is currently exhausted and requires a radical reinterpretation. New metaphysics should not be understood as "hyper-physics" but as a discipline exploring the meontic presuppositions of everything physical. A key element of this approach is viewing reality not through static essences but through event-like processes that have both a beginning and an end. Within this framework, truth becomes a metaphysical problem rather than a purely cognitive one. This new perspective allows for overcoming the limitations of ontological thinking that has dominated European philosophy for centuries, opening a space for considering the dynamic nature of being and cessation in a broader, non-restricted sense.
[Nová metafyzika: polemika s tradičním pojetím]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 1. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
[Nová metafyzika: polemika s tradičním pojetím]
Pojetí pravdy nemůže být náležitě korigováno (proti dosavadní většinové tradici) bez zásadní revize svého filosofického rozsahu: už dávno nemůže být jen problémem kognitivním (gnozeologickým, noetickým), ale musí se stát také problémem „metafyzickým“. Ovšem sama „metafyzika“ musí být nově konstituována, právě také na rozdíl a přímo polemicky proti metafyzice staré. Tradiční metafyzika, která má svůj zdroj v řecké antice, ale která dosud zatěžuje evropské myšlení zejména v podobě, jakou jí dal středověk, zvláště pak scholastika, chápala metafyziku jako základní filosofickou disciplínu, orientovanou na to, co se nemění (v tom smyslu, jak teoretické filosofické disciplíny chápal Aristotelés: „matematika“ a „theologie“ si byly blízké v tom, že se podle něho zabývaly tím, co se nehýbe a nemění, a obě se tedy odlišovaly od „fysiky“, která se měla zabývat tím, co se pohybuje a mění). A protože „fysika“ sama se měla zabývat proměnami smyslového světa, úkolem metafyziky, vlastně – kdyby staří byli lépe znali řečtinu – jakési „hyper-fysiky“, se mělo stát zkoumání a promýšlení toho, co je „nade“ vší proměnlivostí, ergo tím tzv. „nad-přírodnem“ či „nad-přirozenem“; Aristotelova „theologie“ byla tak transformována do podoby „hyperfysiky“, které se však stále ještě říkalo „metafysika“. Slovo samo však je docela pěkné, i když má za sebou tak zmatenou historii. Chtěl bych je zachovat, ale důkladně reinterpretovat. Vzhledem k tomu, že stará metafyzika je u konce, ne-li už po smrti (vlastně z ní zůstává jen onen pach jejího tlení), můžeme začít mluvit o „nové metafyzice“, ovšem také nově vymezené. Byla by to filosofická disciplína, která se zabývá tím, co se zdá být méontickým předpokladem všeho „fysického“, tj. všeho, co vzniklo a vzniká zrodem a co zaniká „smrtí“ (přičemž „smrt“ musíme vymezit jako ukončení událostného dění všeho druhu, tedy nejen života resp. živých bytostí).
(Praha, 000123-2.)