This text explores the ontological distinction between norms understood as non-objective challenges and their explicit linguistic or conceptual formulations. The author argues that while every formulation is tied to a specific author, a challenge does not belong to any subject, yet it is specifically directed toward a recipient as an appeal. From this perspective, inalienable rights and freedoms are not inherent properties or features of an individual but rather calls addressed to others. This interpretation ensures that such rights are seen as binding obligations rather than mere agreements or conventions. The author posits that obligation precedes facticity, allowing for a robust concept of responsibility toward future generations. Human life is presented as transcending the individual through its connection to past traditions and future possibilities. The text further examines how an individual relates not only to immediate peers but also to the broader human condition and cultural heritage. True responsibility involves reflecting on whether one's contribution to culture sustains or depletes the inheritance for those who follow. Ultimately, ethical responsibility is directed not just at what currently exists, but primarily at what is yet to come.
Normy (nepředmětné)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 6. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
Normy (nepředmětné)
Základní rozdíl mezi normami jakožto nepředmětnými výzvami na jedné straně a mezi normami jako jejich vyslovenými, vyjádřenými formulacemi a již samými způsoby pochopení a myšlenkového uchopení, spočívá v tom, že každé pochopení a každá formulace jsou něčí pochopení a něčí formulace (tj. mají svého autora), zatímco výzva není „ničí“, ale je k někomu a na někoho zaměřena, na někoho adresně orientována, tj. není „jeho“, nýbrž „pro něho“. To znamená, že např. tzv. „práva“ či „svobody“, o kterých říkáme, že jsou „nezadatelné“ a „nezcizitelné“ (eventuelně „přirozené“), nemůžeme eo ipso chápat jako vlastnost nebo výbavu každého jednotlivce, nýbrž jako apel, jako výzvu – a ovšem nikoli výzvu adresovanou jemu samému, nýbrž právě naopak těm druhým. Kdybychom nepřijali tento výklad, nemohli bychom udržet myšlenku „nezadatelnosti“, která znamená, že nejde o nějakou úmluvu či dohodu, nýbrž o závaznou povinnost. Žádná závaznost nevyplývá (a nemůže vyplývat) z pouhé danosti, fakticity, nýbrž naopak nutně každou fakticitu předchází. Jen tak můžeme akceptovat myšlenku odpovědnosti vůči příštím generacím jako něčeho závazného, tj. myšlenku nikoli novou, nýbrž jenom dnes nově a v širším smyslu chápanou. V lidském životě jsou významné věci, záležitosti, projekty a programy, které přesahují tento konkrétní, jednotlivý život. Náleží k lidskému údělu, že navazuje nejen konkrétní osobní vztahy k rodičům, dalším příbuzným, známým, učitelům atd.atd., ale také a dokonce zejména k předchozím generacím, k jistému tradovanému stylu života, k jisté vzdělanosti a kultuře atd. A to každého trochu přemýšlivějšího jedince vede nutně k pomyšlení na to, jak na něho, na jeho generaci, na jeho kulturu či kultivovanost budou moci navazovat další lidé, jeho děti a vnuci, sousedé a jejich děti a vnuci, vůbec příští generace – zda nebral víc, než dokáže sám dávat. A již samo toto pomyšlení je výrazem pocitu odpovědnosti nejen vůči tomu, co tu nějak je dáno, nýbrž daleko spíše vůči tomu, co dáno není a co přichází nebo teprve někdy později má přijít a přijde.
(Písek, 000605-1.)