This text explores two opposing conceptions of causality, focusing on the view that cause and effect are distinct rather than identical. In this perspective, the causal nexus is an event characterized by change, as the effect is not pre-contained within the cause. However, this approach faces significant theoretical challenges, as famously noted by David Hume. If the transition between cause and effect involves a difference that is rationally incomprehensible, causality becomes a myth—a narrative describing recurring experiences rather than a logically demonstrable connection. The author highlights that while causality was originally intended to answer the question "why," this conception reduces it to merely observing "that" something occurs. Drawing on ancient Greek philosophy, the text distinguishes between empirical opinion (doxa) and true scientific knowledge (episteme). Even if an empirical observation is correct, it does not constitute genuine understanding if the underlying reason remains inaccessible. Ultimately, the text critically examines the limits of human reason in grasping the essence of causal relationships, which appear in our experience only as repeating patterns under similar conditions.
Kauzalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 20. 10. 2000
- This is a part of the original document:
- 2000
Kauzalita
A pak tu je druhé, vlastně opačné pojetí: mezi příčinou a následkem není totožnost, neboť poak by šlo o pouhou setrvačnost a neměnnost. Kauzalita je tak důležitá, protože mezi oběma je rozdíl, a to i když tam obvykle přece jenom něco trvá beze změny: kauzální nexus je událost, něco se v něm děje a stane, a toto něco – totiž následek – se významně liší od předchozího stavu, totiž od příčiny. Následek není v příčině obsažen, neboť pak by nám stačila sama příčina; náš zájem se upírá teprve v následku, a o příčinu nám jde pouze proto, že chceme toho následku dosáhnout (a to tím, že vyvoláme příčinu). S tímto druhým pojetím, které je méně logické (Hume trval na tom, že je nelogické), jsou ovšem spojeny nemalé teoretické těžkosti a možná přímo neřešitelné svízele. Vzniká totiž problém, jak můžeme teoreticky pracovat s myšlenkou kauzálního vztahu, když mezi příčinou a následkem je rozdíl, jehož povahu rozumově nenahlížíme a nahlédnout nemůžeme, a o němž se přesvědčujeme jen díky tomu, že se naší zkušenosti jeví jako něco rekurujícího, tj. za stejných podmínek se vracejícího a opakujícího. Kauzální vztah je vlastně mýtus: je to vypravování o tom, co se vždycky stane, když se vyskytnou určité okolnosti. Nikdy však nelze pochopit, proč se tak stalo – a tak je vlastně podvrácena sama původní myšlenka kauzality, která přece byla odjakživa zaměřena právě na ono „proč?“. V pohledu starých řeckých myslitelů je každá zkušenostní znalost „že“ pouhým „míněním“ (DOXA), založeným na nespolehlivých základech (zejména na smyslovém pozorování, ale také na tradici, poučení někým jiným apod.), ale ani v případě, že je toto mínění správné (ORTHÉ DOXA), nejde ještě zdaleka o skutečné vědění, o pravou vědu (EPISTÉMÉ).
(Praha, 001020-3.)