This text provides a critical examination of traditional theological concepts such as divine omnipotence, omniscience, and the perfection of creation. The author argues that the notion of an originally "perfect" world is not rooted in Hebrew tradition but is instead a product of Greek philosophy, particularly the Aristotelian influence mediated through Thomas Aquinas. The European concept of perfection implies completion and finality, which contradicts the idea of divine infinity. Drawing on Gregory of Nyssa's concept of "infinite progress," the author suggests a radical extrapolation: if God is truly infinite, He must be in a state of constant evolution, experiencing new thoughts and possessing His own history. This perspective also challenges the non-Hebrew concept of the "end of the world." Ultimately, the text proposes a dynamic theology where both God and creation are viewed as ongoing processes of becoming and novelty, rather than static, finished entities, urging a departure from rigid traditionalist prejudices.
[Všemohoucnost a vševědoucnost boží, dokonalost stvoření]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 8. 1999
- This is a part of the original document:
- 1999
[Všemohoucnost a vševědoucnost boží, dokonalost stvoření]
Problémem theodiceje snad již odedávna, ale zejména od prvních dob zorganizované církve (mimochodem, např. podle Rádla zorganizované hodně podle vzoru Platónovy Politeie) byla vždy okolnost, že se úředního dohledu nad správností nejprve jakéhokoliv a dnes alespoň každého theologického výkladu uzurpátorsky zmocňují nepříliš inteligentní tradicionalisté, kteří k autoritativní verzi tradice započítávají výtvory (výmysly) nejstarších (a někdy i pozdějších) zbožných, ale nepříliš vzdělaných myslí. To s sebou ovšem kromě jiných nesnází přináší jednu obrovskou, totiž že málo vzdělaní a nevzdělaní lidé mimoděky a bez schopnosti sebekontroly přebírají jako samozřejmosti předsudky své doby (a to znamená velmi často nesprávné názory mnohem starší, které v dané době už platily jen jako předsudky – takových ostatně známe spoustu i z naší doby). Abych uvedl příklad: pro spoustu křesťanů, ale i pro mnohé dnešní theology platí jako neotřesitelná pravda, že Bůh je všemocný a vševědoucí, a proto že stvořil svět původně naprosto dokonalý. Sama myšlenka dokonalosti (nejde o slovo!) je původně řecká a pronikla do obecného evropského myšlení především díky geniální Tomášově transformaci Aristotelova učení v pozoruhodnou filosoficko-theologickou stavbu (nebo lépe její vinou?). Samy termíny v mnoha evropských jazycích, jimiž bylo slovo „dokonalost“ překládáno (tak třeba právě české slovo) zřetelně ukazují na jakousi zakončující plnost. Už v latině to bylo slovo „perfectus“, které se pak prosadilo v jazycích románských nebo latinou ovlivněných jak ve významu dokonalý, tak ve významu (po)minulý; v němčině „vollkommen“ naznačuje také, že se dospělo k plnosti a tím ke konci. V nejstarším pozadí byla ovšem Starému zákonu zcela cizí myšlenka „zlatého věku“ na počátku a postupného úpadku v dalším vývoji. Mezi prvními křesťanskými platoniky se naproti tomu hodně přemýšlelo o boží „nekonečnosti“, která byla s jakoukoli „dokonalostí“ (a tedy dokonaností, dokončeností) v rozporu. Proto třeba u Řehoře z Nyssy najdeme myšlenku „nekonečného pokroku“, která se vůbec netýká pouze Boha samého, nýbrž také cesty jeho lidu a vůbec celého stvoření. Dovolme si extrapolaci : je-li i sám Bůh nekonečný (nejen pro nás, ale i pro sebe), pak není a nemůže ještě plně znát sám sebe, tedy i své myšlenky. To znamená, že i jemu přicházejí stále ještě nějaké nové myšlenky, i na něho „padají“ stále ještě nějaké nové nápady – ještě stále « dělá » nové věci, tedy je také vymýšlí. Bůh žije, « děje se », má své vlastní dějiny. A tím spíše to platí o jeho stvoření. – A stejně tak je to s myšlenkou « konce světa », která je rovněž nehebrejská. Ani potopa neznamenala všeobecnou anihilaci stvoření – a navíc je vyprávění o ní spojeno s příslibem (zaslíbením), že se už nebude opakovat.
(Písek, 990801-2.)