This text explores the philosophical and physical implications of the plurality of universes, specifically questioning whether the emergence of a massive universe via a Big Bang reduces the probability of other universes forming. By drawing an analogy from the behavior of subatomic particles and radioactive decay constants within a single cosmic system, the author suggests that large-scale events and mass concentrations influence the frequency of future occurrences. Therefore, the Big Bang—as an extraordinary concentration of particle creation—could significantly inhibit the subsequent formation of other cosmic entities. This reasoning challenges the popular cosmological notion of an infinite number of entirely independent universes. The author argues that such a concept may be a "religious" or affective reaction against anthropic principles that link the cosmos to the development and evolution of life. Ultimately, the document suggests that certain physical symmetries might transcend the boundaries of our individual universe, necessitating a more critical and interconnected approach to multiverse theories instead of assuming their total independence.
[Pluralita vesmírů]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 5. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[Pluralita vesmírů]
Když astrofyzikální kosmologové uvažují o pluralitě vesmírů, nechávají zcela stranou jednu významnou otázku: zda totiž okolnost, že nějaký mohutný vesmír jakýmsi „Velkým Třeskem“ vznikl, nesnižuje pravděpodobnost vznikání jiných, dalších vesmírů. Jestliže v rámci jednoho vesmíru (nebo alespoň významné jeho části) jsou poločasy rozpadu radioaktivních izotopů, resp. vůbec zániku všech částic konstantní, znamená to, že každý takový rozpad, resp. zánik ovlivňuje do jisté míry rozpady nebo zániky další: čím k většímu nahromadění takových rozpadů či zániků v nějaké lokalitě dojde v podobě nějaké místní anomálie, tím víc se zpomalí další podobné rozpady či zániky. Můžeme-li tu počítat s jakousi symetrií, pak bude také platit, že každý vznik nové částice má (přinejmenším v rámci daného vesmíru nebo alespoň nějaké jeho významné části) vliv na frekvenci podobných vzniků do budoucnosti. Pak ovšem musí mít Velký Třesk jako mimořádná koncentrace takového masového vzniku obrovského množství nových kvant a částic neméně obrovský vliv na vznikání jiných, dalších velkých třesků a tím jiných, dalších vesmírů. (Zatím nechávám stranou otázku, zda si taková analogie může činit nárok na zachování platnosti při přechodu z podmínek vnitrosvětsných na podmínky mimosvětné.) Pokud mají naše úvahy něco do sebe (a s tím bychom měli počítat už proto, že teoretičtí fyzikové už nějaký čas vskutku tématizují poměry mimo rámec Vesmíru), musíme nahlédnout, že představa nekonečného množství na sobě naprosto nezávislých vesmírů je svrchovaně problematická a vysloveně pochybná. (Zdá se ostatně, že – podobně jako v jiných případech – jde o jakousi takřka „nábožensky“ afektivní reakci na každý náznak takového pojetí světa, který by měl hlubší vazby se vznikem a vývojem života a zejména lidských bytostí. Je to jakási posedlost, která v tomto případě reaguje na úvahy antropického typu.)
(Písek, 950511-2.)