This reflection examines the concept of physis in the work of Zdeněk Kratochvíl, who distinguishes between physis as a whole and individual natures. The author highlights the ambiguous relationship between these two levels and emphasizes that for Kratochvíl, physis is linked to internally integrated change, allowing for discussions on birth and death. Kratochvíl focuses on a philosophy of living nature, whereas non-living nature is viewed as a result of scientific and everyday objectification that reifies nature. A central problem remains the boundary between the natural and the non-natural. The text raises the question of whether nature can be attributed to non-living formations and how to distinguish natural processes from human-caused devastation. Finally, it suggests that to understand human responsibility for environmental degradation, it is necessary to view humans as non-natural beings whose actions transcend simple natural processes. This opens up space for an ethical dimension in the relationship with nature.
[FYSIS u Kratochvíla]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 5. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[FYSIS u Kratochvíla]
Kratochvíl sám mluví jednak o fysis vůbec, jednak o „jednotlivých přirozenostech“, tedy o jednotlivé, individuální fysis (a to v pluralitě). Vztah mezi fysis světa jako celku a fysis jednotlivého vnitrosvětného jsoucna však zůstává nevyjasněn. Fysis není nutně všude tam, kde je změna, nýbrž jen tam, kde jde o změnu (vnitřně) integrovanou, která tedy má nějaký začátek a nějaký konec. Jenom tak můžeme legitimně mluvit o vzniku a zániku nebo dokonce o zrození a smrti. Kratochvíl předkládá svou „filosofii živé přírody“, ale nemluví o možnosti nějaké filosofie „neživé přírody“. Spokojuje se poukazem na řeckou etymologii a – aniž by to výslovně řekl – odkazuje neživou přírodu do sféry všednodenních objektivací a vědeckých konstrukcí, jimiž je přirozenost zvěcňována „do podoby uchopitelné a globálně jasné“ (29). Kratochvíl kritickou otázkou naznačuje, že si představujeme „neživé věci“ už předem „na způsob našich umělých výtvorů nebo dokonce jako pouhý materiál pro naše výtvory“. Jde dokonce tak daleko, že prohlásí: „Před svým zvěcněním je každá přirozenost v jistém smyslu živá, byť ne ve smyslu biologickém.“ (29) Zcela nevyjasněn však zůstává vztah mezi přirozeným a ne-přirozeným. Nejde už o to, jak to chápali staří Řekové, nýbrž jak to můžeme, smíme chápat my dnes. Můžeme říci, že sněhová lavina nebo kamenná suť či moréna apod. má svou přirozenost? Má svou přirozenost poušť nebo ledovci pokrytá Antarktida? Má svou přirozenost měsíční krajina? Proč potom nemá svou přirozenost obrovská hora odpadků nebo hora hlušiny vyvezené z dolů? Proč v takovém případě mluvíme o „devastaci“ (častý Kratochvílův termín)? Kdy je poušť přirozená a kdy je důsledkem devastace? V čem je zásadní, principiální rozdíl? Není naprostou nezbytností chápat člověka jako bytost ne-přirozenou, chceme-li devastaci pochopit jako selhání lidské odpovědnosti a odlišit ji tak od pouhého přírodního, přirozeného procesu?
(Písek, 950511-3.)