This text explores the philosophical nature of reality and the inherent limitations of human understanding and cognition. The author argues that true comprehension of any reality necessitates grasping it as a whole within its broader context, rather than treating it as an isolated or autonomous object. A crucial role is also played by the self-reflection of the act of understanding itself as a constructive activity that integrates both the object and its surroundings. The text criticizes objectifying thinking, which tends to overestimate the independence of entities and ignore their essential temporal continuity. Drawing on ancient philosophy, it emphasizes that things are not separate but form a continuous whole involving both the past and the future. The author rejects the reduction of eventfulness to mere causality, which he claims denies the dynamic, event-based nature of the world. A fundamental conclusion is that reality cannot be reduced solely to what currently "is." Full understanding requires including the realm of "non-being"—that which has passed or is yet to come. Consequently, reality should not be studied merely as static being, but as a dynamic process within the context of both being and non-being.
Jsoucí / Ne-jsoucí
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 5. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
Jsoucí / Ne-jsoucí
Když přistupujeme k nějaké skutečnosti s tím, že ji chceme poznat, znamená to, že se nechceme spokojit s poznáním nějakého jediného jejího aspektu, nýbrž že ji chceme pochopit vcelku, že jí chceme porozumět po všech stránkách -, ale zejména že jí chceme porozumět v souvislostech s jinými skutečnostmi, tedy v kontextu, bez něhož by nám nedávala dost smyslu, bez něhož by se nám vlastně ani nedala dost poznat. Je tedy třeba se zabývat jednak oním kontextem, který je nezbytný pro porozumění nějaké skutečnosti, jednak onou skutečností jako celkem. Protože samo poznání a porozumění atd. je jistou aktivitou z naší strany, která nevyplývá prostě ze skutečnosti ani z jejího kontextu, nýbrž musí se ustavit jako nový typ kontextu, do něhož skutečnost i s jejím kontextem vlastně vtahujeme či zatahujeme, zavlékáme, musíme vždy s porozuměním jakékoli skutečnosti a jejího kontextu tématizovat také toto porozumění samo. Zpředmětňující myšlení se dopouští několika základních chyb, které jsou v jednom smyslu prakticky účinné a produktivní, ale mají za následek zvláštní typ mystifikace, který se dříve nebo později musí vymstít. Především je zpředmětňující myšlení nakloněno přeceňovat samostatnost a svébytnost skutečnosti, kterou se zabývá. To rozpoznal už dávno před vrcholem řecké filosofie Xenofanés (? Anaxagoras ?), když prohlásil, že věci nejsou od sebe odděleny ani uťaty sekyrou (zpřesnit citát!). Toto rozpoznání je ovšem třeba rozšířit: nejde o souvislost věcí v dané chvíli, nýbrž také o jejich souvislost s tím, co předcházelo, i s tím, co teprve bude následovat v čase. Důraz na časovost a dějovost skutečností nesmí být redukován a tím podvázán fikcí tzv. kauzality (jde o řecký „vynález“, který velmi dlouho úspěšně sloužil k výkladu spojitostí mezi událostmi právě tím, že likvidoval jejich událostnost a předstíral, že se „vlastně nic nestalo“). Dějovost, událostnost je pro nás významná tím, že musíme počítat nejenom s tím, co „jest“, ale také s tím, co „není“, a to jak s tím, co „už není“, tak s tím, co „ještě není“. Máme-li vzít jak dějovost, tak kontextuálnost vážně, musíme do kontextu každé skutečnosti (rozumí se „pravé skutečnosti“) počítat také to, co „není“. Z toho vyplývá, že skutečnost nesmíme redukovat na to, co „jest“, že tedy nesmíme skutečnost zkoumat a poznávat jen jako „jsoucí“, jako „jsoucno“.
(Písek, 970525-1.)