This text examines Zeno’s famous dictum regarding the relationship between "the one" and "being," accompanied by a critical commentary by Ladislav Hejdánek. The central theme is the ontological distinction between a mere "heap" of elements and a true, internally integrated being. Hejdánek criticizes the Eleatic school for conceptualizing unity as a static, objective, and almost geometric construct that inherently excludes multiplicity. In contrast, he highlights the Heraclitean approach, where unity is understood as the active unification of the many, preserving multiplicity within the whole. The author argues that the problem of unity is not a matter of spatial arrangement but rather a temporal challenge. A true "one" is fundamentally an event and a unity of process, not a fixed structure existing outside of time. The text thus offers an alternative perspective on the integrity of being, emphasizing the processual nature of reality and internal unification as a constitutive element of existence. This approach moves beyond traditional Eleatic paradoxes by shifting the focus from static forms to the dynamic, event-based character of ontological unity and integrity.
Zenón o „jednu“ / Jedno u Zenóna / Sjednocenost / Integrita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 24. 12. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
Zenón o „jednu“ / Jedno u Zenóna / Sjednocenost / Integrita
Zenon prý říkal, že vyloží-li mu někdo, co jest jedno, bude on moci říci, co jest jsoucno. (Zl. A 16 z Eudema u Simplikia.) (0170, Zlomky předsokr.myslitelů, př.K.Svoboda, Praha 1944, s. 64.)
[Komentář LvH:]
Jsoucno tedy není mnohost, tj. není to hromada. Jinak, obráceně řečeno, hromada není ještě skutečné jsoucno, což pochopitelně neznamená, že prostě „není“. Hromada jakýmsi způsobem (velmi nedokonalým) také „jest“, ale jen z nějaké perspektivy, v nějaké souvislosti, jen pro někoho (nebo pro něco, ale také zde je třeba jisté opatrnosti, neboť to „něco“ musí být skutečným centrem vztahů, nejenom centrem myšleným, konstruovaným a tedy zaměnitelným jiným konstruktem). To nás vede k rozlišování mezi hromadami a skutečnými jsoucny, která musí být jednotou, tj. musí být vnitřně sjednocena, integrována. Fundamentální chybou elejského myšlení bylo takové pochopení jednoty,, které mnohost rušilo, vylučovalo. V tom je nesporně přednost Hérakleitova, který jednotu neodtrhuje od mnohosti, ale chápe ji právě jako sjednocenost mnohého, přičemž to mnohé je zachováno, ačkoliv sjednoceno. Zenónova chyba je zřejmá už z postavení samotné otázky: „co jest jedno“, čímž se de facto tvrdí, že jedno je „něco“ (rozumí se předmětně, „geometricky“ uchopitelného). Ve skutečnosti problém sjednocenosti „jednoho“ je problém časový, problém jednoty dějství, dění: „jedno“ je vždycky událost, nikoliv geometrická konstrukce mimo čas.
(Praha, 971224-1.)