This text explores the essence of philosophizing as a specific form of thinking and human activity. The author emphasizes that philosophizing is not merely a theoretical discipline but a process that fundamentally transforms the subject. A key distinction is made between the history of philosophy, understood as finished systems or "trodden paths," and living philosophizing, which is an active movement and a journey in progress. While philosophy remains a relic of past activities, philosophizing is a dynamic act that changes the individual's relationship with their environment. The text also addresses the concept of subjectness and its connection to activity. Through the metaphor of the path and the pathless, the author shows how the first philosophical steps transform the "impassable" into a "roadside," highlighting thinking's ability to relate even to the most distant horizons. This capacity is compared to the archaic power of words and names, which can evoke distant and powerful forces. Philosophizing is thus presented as an existential transformation rather than a mere accumulation of knowledge.
[Myšlení]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 4. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Myšlení]
Předpokladem filosofování je myšlení; filosofovat znamená myslit zvláštním způsobem (což bude nutno upřesnit). Předpokladem myšlení je aktivita resp. akceschopnost; myšlení je zvláštní druh aktivity. Předpokladem aktivity je subjekt resp. subjektnost (nezaměňovat se subjektivností). Subjektnost je však zároveň výsledkem jistého typu aktivit; tady je problém, k němuž se budeme muset vrátit (v kapitole o „víře“). Zatím se spokojíme tím, že k filosofování je zapotřebí člověka, přičemž platí, že člověk, který začal filosofovat, je jakoby novým, jiným člověkem. S člověkem, který začne filosofovat, se něco stane, dojde k jakési jeho proměně. (K proměně došlo už tím, že začal myslet resp. že jeho myšlení začalo být strukturováno slovem, řečí, ale nyní jde o další a významnější proměnu.) Filosofie je tedy jen výsledkem, vlastně zbytkem, reliktem filosofování. Dějiny filosofie musíme tedy metodicky odlišit od dějin filosofování. Když pochopíme filosofii jako určitou cestu (jako např. Heidegger v přednášce „Co je filosofie?“), musíme si nadále být zmíněného rozdílu dobře vědomi: jedna věc je cesta, která vznikla mnohonásobným prošlapáním, opětovným upevňováním, vybudováním mostů na místě dřívějších brodů apod., a jiná věc je, když po takové cestě opravdu jdeme. Cesta v prvním smyslu nejde, ale stojí resp. leží (mezi vesnicemi, mezi městy apod.), zatímco v druhém smyslu je pohybem, naším pohybem, tj. mým nebo tvým pohybem, cestováním. A tak jako u cest jde o původní bezcestí, do kterého se někdo vydá, aby prošlapal cestu, čímž změnil nejen ten kousek, který prošlapal a na který můžeme se vším zřetelností ukázat, ale i všechno to, co je blízko kolem, takže to změnil z bezcestí v přícestí, tak už první kroky prvních filosofujících myslitelů proměnily okolí, prostředí, v němž byly učiněny, v jakési přícestí onoho filosofování. Specifičnost tohoto „přícestí“ spočívá v tom, že „blízkost“ či „dalekost“ tu je zcela relativní, neboť už myšlení samo a zejména myšlení filosofické je neobyčejně hybné a schopné se vztáhnout i k tomu „nejvzdálenějšímu“. To věděl už archaický člověk velmi dávno, dokonce někdy na počátku archaické doby lidstva; odtud chápání slova, přesně jména, pojmenování jako magického aktu, neboť jím lze do přítomnosti přivolat i to nejvzdálenější, nejmocnější (neboť moc slova je mocnější než jakákoli jiná moc).
(Písek, 980404-1.)