This text examines the origins of reflective consciousness in the thought of Pre-Socratic philosophers Xenophanes and Alcmaeon. Xenophanes is credited with distinguishing between mere lucky opinion and genuine knowledge. He argued that even a true statement remains mere appearance if the speaker lacks the awareness and ability to verify its correctness. This requirement to "know that one knows" establishes the roots of philosophical reflection and identifies it as a divine attribute, making philosophy a divine mission. Alcmaeon of Croton further developed this by differentiating human understanding from simple animal perception. He posited that senses alone are insufficient for knowledge; true understanding requires interpreting sensory data and being conscious of the act of comprehension itself. Both thinkers suggest that genuine understanding involves a duality of focus: grasping the object while simultaneously reflecting on the process of understanding. Consequently, reflection is presented as a fundamental component of human cognition, distinguishing it from mere sensory reaction.
Reflexe a porozumění
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 8. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
Reflexe a porozumění
Xenofanés a Alkmeón byli asi první z řeckých předsókratovských myslitelů, kteří rozpoznali obrovský význam reflektovaného vědomí a reflexe, i když žádný nový termín nezavedli (neboť termín „reflexe“ je původu latinského a jeho význam byl dlouho zcela jiný než dnešní – zejména v dnešní němčině a také v češtině; byli to totiž především němečtí romantikové, kteří se o významový posun zasloužili). Především Xenofanés poukázal na to, že pro skutečné vědění je důležité nikoliv se namátkou a náhodně trefit, ale vědět, že jsme se trefili (viz zlomek B 34 ze Sexta a Plutarcha: „Byť snad i náhodou vyřkl, co zcela je zdařilé, přece / sám o tom vpravdě neví a na všem spočívá zdání.“ Jinak pověděno: i správné domnění je stále pouhou nahodilostí, pokud si neuvědomujeme a nemůžeme ověřit, že je vskutku správné. Xenofanés to říká v souvislosti s poznáním o bozích, a jestliže Pythagoras již před ním odmítal pro jakéhokoli člověka (i pro sebe) charakter „moudrého“ (mudrce) a přisuzoval moudrost pouze bohu (resp. bohům),lze ve smyslu obou tvrzení předpokládat, že bozi nedisponují jen moudrostí, ale také poznáním a věděním, a že tedy nutně také vědí, že vědí, tedy že dovedou reflektovat. To by mohl být také důvod, proč samo filosofování (které se bez reflexe neobejde) má povahu božského poslání. – A na druhé straně pythagorejec Alkmeón zdůraznil, „že se člověk liší od ostatních živočichů tím, že jediný chápe, kdežto ostatní jen vnímají, avšak nechápou“ (zl. A5 z Theofrasta). Chápání, rozumění tedy nemá svůj zdroj ve smyslech – smysly samy nestačí, ale jejich „zprávám“ je třeba správně rozumět – a to vlastně znamená: vědět, co nám smysly přinášejí a „říkají“ (pokud vůbec lze u smyslů mluvit o tom, že něco „říkají“). Porozumění vyžaduje onu rozdvojenost zájmu: je to vždy porozumění něčemu (tj. něčemu jinému) a zároveň porozumění sobě (přinejmenším porozumění onomu výkonu i významu, smyslu „porozumění něčemu jinému“). Porozumění, které si není vědomo toho, že je porozuměním (něčemu), není ještě skutečným porozuměním.
(Písek, 980812-3.)