This text explores the ontological nature of life as an essentially active relationship with its environment. The author emphasizes that life cannot be understood in isolation, but rather through the concept of incarnation in the Christian sense, where embodiment is a goal rather than an obstacle. A key feature of life is the continuous negotiation of boundaries between the individual being and its surroundings. This process involves a dialectic of separation and re-engagement with the environment, ensuring that the subject maintains its autonomy without becoming a mere component of its surroundings. The work further examines the relationship between the subject and its activity, questioning whether the subject precedes action or is constituted by it. It concludes that the subject is formed and transformed precisely through its actions directed towards the external world. Only through these interactions does a living being truly become itself. This philosophical reflection offers a dynamic view of subjectivity as a process of constant self-creation within a defined living space.
[Život a jeho vztah k okolí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 12. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Život a jeho vztah k okolí]
K životu bytostně náleží aktivita, přesněji aktivní vztah k okolí – život bez okolí je nemožný, nemyslitelný. Život lze pochopit teprve tehdy, když pochopíme myšlenku inkarnace v pojetí křesťanské, ovšem náležitě rozšířené tradice (to neplatí např. o staroindické myšlence reinkarnace, protože tam je inkarnace tím, co musí být překonáno, tedy tím, co je překážkou, nikoliv cílem). Život totiž znamená ustavičné překonávání hranic mezi živou bytostí jako jedincem a jejím okolím, bez něhož se sice nemůže obejít, ale které s ní není spjato bez hraničního přechodu resp. bez cézury, nýbrž od kterého se na jedné straně odděluje a ohraničuje, ale ke kterému zase naopak musí stále znovu získávat přístup (ale zase takový přístup, kterým se nevzdává své samostatnosti a svébytnosti a nestává se nikdy jeho prostou součástí a složkou). Tento vztah k okolí je založen schopností aktivity a reaktibility, jež charakterizují subjekt. Otázkou ovšem je, co je dříve, zda akce, která je s to konstituovat subjekt jako „svůj“, anebo subjekt, který vykonává, provádí své akce. Rozhodující pro řešení této otázky je způsob, jak se subjekt svými akcemi (zaměřenými nejprve do okolí, tj. do osvětí) sám proměňuje, jak se jimi stává teprve sám sebou.
(Písek, 981217-1.)