This text explores the concept of the world as a living whole, a perspective rooted in ancient Greek philosophy which viewed the universe as a "holon." The author critiques the modern scientific tendency to treat the cosmos as dead matter subject to dissection, echoing philosopher Emanuel Rádl's suggestion that we may need to reconsider the universe's inherent vitality. In this view, life is not restricted to biological organisms but is understood through the fundamental dynamics of emergence and decay. The author challenges the dualistic framework of entropy and negentropy, arguing that destruction is an integral part of the creative process. For something truly new to emerge, the old must necessarily pass away. Replication is thus interpreted not merely as a drive for preservation, but as a mechanism serving the pressure for innovation. Real transformation occurs when the "old-new" becomes the foundation for subsequent change, allowing the universe to transcend mere repetition and achieve genuine evolutionary progress.
[Svět jako celek]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 12. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Svět jako celek]
Staří Řekové byli přesvědčeni o tom, že svět jako celek je nejen krásně uspořádán, ale že je celkem, HOLON, a dokonce živým celkem, „živokem“ (jak překládá Novotný). Tak je tomu výslovně u Hérakleita, ale o živoucnosti ARCHÉ byli přesvědčeni už první, tzv. iónští filosofové. K tomuto přesvědčení bude asi zapotřebí se vrátit; tušil to Emanuel Rádl, když ve svém filosofickém odkazu po vzpomínce na Vesalia položil otázku, zda se i v našich představách jednou vesmír jakoby neprobudí a neotáže se nás, co to s ním děláme, když jej svými vědeckými přístupy pitváme, jako by byl docela mrtvý. Rozumíme-li pod životem jen to, co jsme přidělili mezi zvířata, rostliny a jednobuněčné, pak ovšem něco takového nedává dost smyslu, neboť vesmír není organizován a strukturován jako jedna živá bytost. To však vyplývá jen z našeho pojetí (resp. předpojetí), anebo je to jen terminologická otázka. Svět, v němž žijeme, tj. onen vesmír, jehož hranic ještě ani neznáme, je zřejmě zařízen jednak na vznikání a zanikání, tj. na také vznikání nového, a jednak na někdy pozoruhodně komplikované způsoby zachování toho, čeho bylo vznikem nového dosaženo. Zdá se proto, že jevová podoba těchto dvou stránek světa skutečnosti
není dost přesně postižena dvěma tendencemi, totiž entropickou a negetropickou, jak na to poukazovali někteří významní myslitelé po druhé světové válce. Ve skutečnosti tu je situace taková, že entropická tendence je jen jakousi nadstavbou tendence k vznikání nového, k níž ovšem původně nutně náleží tendence opačná, totiž k zanikání všeho, co takto jako nové vzniklo. Ono zanikání je integrální součástí tendence k novému, nebo nové nůže být novým jen za cenu zaniknutí toho, co bylo novým dříve. Schopnost replikace není pouze setrvačnou tendencí, nýbrž je nástrojem ve službách tlaku nového (resp. tlaku k novému), neboť nové, které je novým jen za cenu zániku starého, je v hlubším, podstatnějším smyslu přece jen vždy opět „starým novým“. Jenom tehdy, když se staré nové stane „novým starým“, tj. starým pro nějaké nové, může být staré vskutku překonáno a nikoliv pouze zopakováno.
(Písek, 981227-1.)