This reflection critically examines the concept of "old faith," a notion often embraced by believers who value historical tradition. The author questions whether antiquity is truly the defining characteristic of faith. By analyzing the 11th chapter of the Epistle to the Hebrews, which identifies Abel as the primary witness of faith, the author explores how Hellenistic influences shaped the understanding of faith through the lens of ritual sacrifice. The text argues that ritualistic practices were fundamentally challenged by both the prophets and Jesus, suggesting that authentic faith transcends mere religious activity. While faith can be interpreted as a vital impulse toward growth and the preservation of life against decay, the author warns against situating faith solely within a distant, historical past. Instead, the text proposes that genuine faith is characterized by the emergence of something unprecedented. Ultimately, the author suggests that faith is only real when it occurs in the present, "here and now." Consequently, faith should be understood as something perpetually new rather than old, deriving its power from its immediate relevance to the current moment.
[„Stará víra“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 29. 12. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[„Stará víra“]
Nedávno se v diskusi vyjádřil jeden mladý křesťan, že si cení toho, že jeho víra je „stará“ (a citoval tak poslední slova jedné královny před popravou). Sám jsem se již v tu chvíli tázal, zda to je na víře to nejdůležitější, že je stará. Epištola k Židům uvádí v 11. kapitole v sérii svědků víry na prvním místě Abela (a spojuje jeho víru s obětí, což je obojí dokladem nepochopení toho, jak víře rozuměl Ježíš, a to pro převládající vliv helenistického myšlení v prvním případě, neboť jen Adam a Eva „viděli“ Hospodina – a proto „v něho“ nemuseli „věřit“, a v druhém případě pro nekritické převzetí látky z vyprávění o sporu Kaina s Abelem, jako by samo obětování nebylo zpochybněno proroky i Ježíšem a jako by neplatilo, že třeba „maso obětované nic není“, jen proto, že jde o „oběť pravou“, nicméně stále ještě rituální, zatímco „oběť pravá“ není oběť rituální, stejně jako „náboženství pravé“ není vůbec religiózní činností). Takže víra by se mohla datovat od chvíle krátce předcházející první vraždu, spáchanou člověkem (možná právě kvůli té víře). Ve „svobodě víry“ můžeme učinit krok ještě dále a vidět víru všude tam, kde život usiluje o krok „dál a výš“, ba vůbec tam, kde je život (a ne úpadek a bezútěšné umírání). Ale je to vůbec správné, když takto víru posunujeme někam do nedohledné minulosti? Není víra naopak všude tam, kde se děje něco nového, co tu nikdy a nikde nebylo? Není víra skutečná jen vždycky zde a nyní, tedy v přítomnosti? Neplatí tedy spíše, že víra je vždycky nová? a nikdy stará?
(Písek, 981229-1.)