This 1965 article presents a critical reflection on the decision made by the French existentialist philosopher and writer Jean-Paul Sartre to refuse the Nobel Prize in Literature. The author meticulously analyzes Sartre's public explanation, finding it internally contradictory and largely unconvincing. Sartre justified his refusal by stating a desire to avoid being turned into an "institution" and expressing his belief that a writer should exert influence solely through the written word. However, the author critiques this "romantic ethics of pure decision" as theoretically flawed, arguing that no writer in modern society can operate entirely independently of social and organizational structures. The text also addresses the political context of the gesture, including the perceived bias against certain authors and Sartre's previous political stances. Ultimately, the author concludes that a truly sovereign individual should possess the courage to accept such an award and use it to further their principles, noting the irony of Sartre's refusal in the same year Martin Luther King Jr. was honored.
Filosof odmítá cenu? [1965]
V říjnu proběhla naším tiskem zpráva, že přední francouzský filosof a spisovatel, Jean‑Paul Sartre, odmítl Nobelovu cenu za rok 1964, která mu byla udělena za „myšlenkově bohaté dílo, prodchnuté duchem svobody a hledání pravdy“. V odůvodnění se dále podtrhuje významný vliv J.–P. Sartra jako kritika své doby, jeho nekonformnost a hotovost bojovat za své názory.
Nepochybně patří k právům vyznamenaných, aby své vyznamenání odmítli. Rozhodující jsou motivy a důvody takového rozhodnutí. Ale právě Sartrovo odůvodnění nás přivádí k vážným pochybnostem. Jeho prohlášení švédskému tisku je konfúzní; budí také dojem, že v celém poněkud skandálním případu přece jenom některé ohledy Sartrovi nedovolily, aby řekl své pravé důvody. Ať už takové důvody skutečně má či nikoliv, jde o podivné „objasnění“, které více naznačuje než říká a v němž jsou četné rozpory. Nejprve slyšíme, že Sartrovy důvody se netýkají ani Švédské akademie, ani Nobelovy ceny samé, a potom čteme kritiku, že byl pominut Pablo Neruda a Louis Aragon a že cena byla udělena Pasternakovi před Šolochovem; Sartre upozorňuje na to, že udělení ceny dílu, které bylo zakázáno ve spisovatelově vlasti, nebylo vyváženo žádným gestem v opačném směru (snad poctou nějakému „rebelovi“ na Západě?). Uvádí také, že sám by byl cenu vděčně přijal, kdyby mu byla udělena v období alžírské války, když byl vydán „manifest stojednadvaceti“, a ne až teď po skončení boje; tím ovšem současně problematizuje svůj „vždycky odmítavý“ vztah ke všem oficiálním vyznamenáním. Naznačuje, jako by snad někdo očekával, že se za 250.000 švédských korun vzdá svých zásad; to je bod zvláště antipatický, neboť v celém prohlášení jej Sartre nedokládá ničím jiným, než že si přečetl ve Figaro Littéraire, že „se mu nebude mít za zlé jeho sporná politická minulost“. Sartre zdůrazňuje, že jde jen a jen o jeho stanovisko a že v žádném případě nejde o kritiku těch, jimž byla cena v minulosti udělena, že naopak k mnoha z nich chová velikou úctu a obdiv. Ale odkud takový relativismus zásadového muže? Proč odmítá Sartre dát se „koupit“, ale nechce obviňovat nikoho z dosavadních laureátů, že se dali také koupit? Je snad jeho případ zcela odlišný? Proč tedy své odmítnutí zdůvodňuje obecně svým pojetím práce spisovatele? Cožpak toto jeho pojetí může koexistovat s jinými pojetími, aniž se s nimi střetlo? Přihlédněme k tomuto pojetí blíže.
Sartre prohlašuje, že se nechce stát institucí; a to by se prý stalo, kdyby cenu přijal. Spisovatel, který zaujímá politická, společenská a literární stanoviska, má v jeho pojetí jednat „toliko s použitím svých vlastních prostředků, to jest psaného slova“. Tato romantická etika „čistého rozhodnutí“ však je teoreticky chybná a prakticky selhává. Ani Sartre by se bez nejrozmanitějších institucí a organizací nemohl obejít (začínajíc už nakladatelem a jeho reklamou). Proč jich nepoužít ve vší svrchovanosti? Sartre říká, že přijetím ceny by ve svých příštích rozhodováních zavazoval instituci, která ho vyznamenala, že by strhoval s sebou celou Nobelovu cenu jako instituci. Proč z toho nemá mít strach spíše Švédská královská akademie? Sartrovi prý připadá méně nebezpečné cenu odmítnout než ji přijmout. Z čeho soudí, že nebezpečí je výhradně nebo větší měrou právě na jeho straně?
Osobně si Sartrova působení vážím a považuji je v mnoha ohledech za šťastné, i když s jeho filosofií v důležitých bodech nesouhlasím. Jeho důraz na potřebu dialogu odlišných koncepcí a mírového řešení mezinárodních problémů vyvolává ve mně stejné sympatie jako mezi naprostou většinou ostatních lidí. Na jeho posledním rozhodnutí však se mi nepodařilo najít nic dobrého. Ovšem, i velikáni mají své slabé chvíle; jen z nich nesmějí dělat víc, než čím skutečně jsou. Na tomto světě není v lidských silách nějaké „čisté rozhodnutí“; na každém našem rozhodnutí ulpí i prach a špína. Také prach a špína institucí. A přece pokrok lidskosti spočívá nikoliv v odmítání institucí, ale v jejich použití svobodným, svrchovaným člověkem, který nedovolí přerůst služebné funkci institucí v nějakou nadvládu. Oficiální ceny mají nepochybně své stinné stránky – jako všechna lidská opatření a zařízení. Na velikém člověku však můžeme, mám za to, žádat tolik suverénní odvahy, aby mohl Nobelovu cenu přijmout, zvláště nemůže-li uvést podstatnější důvody, než které uvedl Sartre. A to tím spíše, že jsou okolnosti, v nichž je nepochybně třeba projevit statečnost a odvahu podstatně větší.
A ještě jedna věc mě zaráží: že mohl Sartre odmítnout cenu v roce, kdy byla udělena také Martinu Lutheru Kingovi?