In this critical response from 1995, L. Tvrdý examines an article by Jan Sokol concerning the philosophy of J. Kinkor. While acknowledging the merit of Sokol's critique, Tvrdý identifies significant philosophical and logical flaws in his arguments. The core of the dispute lies in Sokol's claim that nothing strictly "individual" exists and that language depends entirely on general concepts. Tvrdý counters this by noting that conceptual thinking is a specific historical invention of Greek culture, absent in mythical societies. Furthermore, he rejects Sokol's quasi-empiricist assumption that existence requires an entity to be fully perceptible at a single moment. Tvrdý argues that denying the existence of unique individuals—whether a specific cat or a human being—is logically absurd and contradicts Sokol's own Christian emphasis on individual uniqueness. Ultimately, the text warns that in his attempt to combat pseudo-nominalism, Sokol errs by undermining the reality of the concrete individual, thereby weakening his overall philosophical position.
Nominalismus v novinách [1995]
V nepochybně záslužné kritice a polemice s poradcem ministra financí J. Kinkorem (MFD, 26. 5. 95) poukázal Jan Sokol (Literární noviny, 3. 8. 1995) na problematičnost (a vůbec podivnost) Kinkorovy „filosofie“ způsobem, který sám bohužel rovněž zdaleka není filosoficky bezchybný, což pohříchu a k našemu politování podstatně oslabuje onu záslužnost. I když jde o text, který si zajisté nedělá nároky na teoretickou objevnost, byl by jeho autor býval měl zůstat v mezích teoretické korektnosti (nebo se alespoň nedopouštět zjevných teoretických nekorektností, z nichž si některé ukážeme). Sokol ve svém článku píše: „bez ‚obecných‘ pojmů totiž vůbec nemůžeme mluvit a naopak nic striktně ‚jednotlivého‘ vlastně neexistuje: i když řeknu ‚naše Minda‘, je to přísně vzato ‚obecný‘ čili souhrnný pojem pro spoustu různých dílčích zkušeností z celého života kotěte a kočky, kterou nemohu nikdy mít před očima úplně celou“. Postupně tedy ukážeme na hlavní chyby, jichž se v této krátké pasáži dopustil. 1) Bez (obecných) pojmů zajisté už ani nedokážeme mluvit, ale jen proto, že jsme Evropané; nicméně dokonce ještě dnes existují, a zejména v minulosti existovaly četné kulturní okruhy, kde lidé neměli o pojmech ani zdání a kde jich nepoužívali. Celé předlouhé období myšlení a vůbec života v mýtu (tj. ve společnostech, které žily ve světě mýtu) se obešlo bez pojmů a bez pojmovosti, tohoto světodějného vynálezu starých Řeků. 2) Výrok, že „nic striktně ‚jednotlivého‘ vlastně neexistuje“, je nejen problematický (a podivný), ale přímo absurdní a filosoficky (i logicky) vadný. (Nechávám stranou „zadní vrátka“, jimiž by Sokol možná chtěl unikat s poukazem na uvozovky, jimiž opatřil slovo „jednotlivý“; byla by to nicméně docela zajímavá podívaná.) V souvislosti s následující částí věty, jež přichází za dvojtečkou, to znamená, že „naše Minda“ jakožto konkrétní, jedinečná, s jinými nezaměnitelná a zejména, „celá“ kočka, která má jedinečný vztah k „nám“ a naopak zase „my“ k ní, „vlastně neexistuje“. Pak ovšem vlastně neexistuje ani žádný jednotlivý (partikulární), konkrétní člověk (tedy ani „my“). (In margine: Kde zůstává Sokolovo křesťanství, které je dějinně odpovědné za vypjatý důraz na jedinečnost a nezaměnitelnost každého člověka před Bohem, a tudíž i před lidmi?) 3) Na čem to Sokol zakládá? Čím argumentuje? To, „čemu“ říkáme (a „co“ tedy pro nás „je“) „naše Minda“, není „přísně vzato“ nic než „‚obecný‘ čili souhrnný pojem“, který je založen na „spoustě různých dílčích zkušeností z celého života“ zmíněné „naší kočky“. Nevysloveným, ale zřetelně předpokládaným a zřejmě vskutku sdíleným předsudkem Sokolovým tu je falešná domněnka (kvaziempiristické provenience), že co nemohu mít (v jedinou chvíli) před očima, to neexistuje. A protože „úplně celou“ kočku (jak postupně vypadá od narození až do stáří) vidět opravdu nemohu (Rádl v analogickém smyslu píše, že živé bytosti jsou neviditelné), „naše Minda“ striktně vzato neexistuje. 4) Nelze ovšem zcela pominout ani to, že v textu zůstala dvojsmyslnost v užití slova „spousta různých dílčích zkušeností z celého života kotěte a kočky“: není totiž jasné, zda tu má Sokol na mysli zkušenosti samotné Mindy, nebo spíše naše zkušenosti s Mindou. Nejde tu jen o nepřesné vyjádření, nýbrž v pozadí především o závažný (filosofický) problém: kdyby totiž šlo jen o naše zkušenosti s Mindou, pak by náš pojem „naší Mindy“ mohl zahrnovat jen ty zkušenosti, které jsme vskutku „udělali“, tj. sami „zakusili“. K pojmu „naší Mindy“ by tedy nemohlo náležet nic, co by se nějakým, jakkoliv významným způsobem v životě „naší Mindy“ (doufejme, že skutečné, jedinečné, a tedy partikulární, jednotlivé kočky, které ovšem Sokol odpírá „striktně vzatou“ existenci) vskutku přihodilo, aniž bychom s tím my měli svou „zkušenost“ (nikdy by to tedy zase nemohla být kočka „úplně celá“). Pokud však půjde o „různé dílčí zkušenosti“ naší Mindy, je třeba se obávat o značné snížení úrovně a kvality našeho „obecného“ pojmu, který by měl vycházet z kočičích zkušeností. (Nemluvě o tom, jak bychom se my lidé k těm kočičím zkušenostem vůbec propracovali.) V potírání pseudo-nominalismu zašel Jan Sokol zkrátka příliš daleko; přesněji řečeno, sešel z cesty.
L. Tvrdý