This essay discusses Frank Zappa's 1990 visit to Prague and the public reaction it garnered, alongside the response of US Ambassador Shirley Temple-Black. The author uses this event to explore the broader relationship between the state and national culture. He argues that the Ambassador's admission of not knowing the musician is a positive sign of a healthy distance between official government roles and cultural movements. Drawing a comparison to the separation of church and state, the author advocates for a similar separation of culture from professional politics. He warns that a close bond between these spheres often results in the degradation of culture. The text suggests that the state's involvement in cultural affairs should be minimal, functioning only to maintain order—much like traffic controllers—rather than dictating cultural tastes or preferences. Ultimately, the incident at the airport serves as a political lesson on the importance of cultural autonomy and the necessity of maintaining institutional boundaries in a free society.
Malá lekce
docx | pdf | html
◆ article, Czech, origin: leden 1990
- in: Lidové noviny, 3, 1990, n. 7, p. 1
- in: Ladislav Hejdánek, O umění, Praha: OIKOYMENH, 2014, p. 87
Do Prahy přiletěl Frank Zappa a byl uvítán obrovským davem většinou mladých lidí. Od velkých manifestací, spojených s naší „něžnou“ či „sametovou“ revolucí, jak o ní někdy mluvíme, zatím nebylo nic podobného vidět. Asi z úřední povinnosti se na letiště dostavila spolu s davy fanoušků také velvyslankyně Spojených států v Československu, paní Shirley Templeová-Blacková. Reportérovi naší televize se přiznala, že Zappu vidí poprvé. Některé mé mladé přátele to trochu pohoršilo. Já naopak pravím: tak je to dobře! Mezi národní kulturou a mezi státem má být jistý zdravý odstup. Kdysi se volalo po odluce církve od státu (kupodivu to dnes nějak není slyšet) a dnes musíme žádat odluku kultury od státu a od profesionální politiky. Velvyslanec není a také nemá být jmenován do své funkce proto, že fandí Zappovi nebo jinému idolu té či oné části společnosti. Díky tomu si může dovolit veřejně přiznat, že o tom idolu moc neví a že jej dokonce nikdy neviděl a neslyšel, může to dokonce přiznat i v cizině, ba i tam, kde se onomu idolu dostává mohutnějšího a vřelejšího přijetí, než se dočkal ve vlastní zemi. Příliš úzké sepětí kultury a politiky (myslím státní politiky anebo politiky v užším, technickém smyslu) je na závadu buď jedné, nebo oběma stranám: obvykle dopadne hůř kultura. Nám se to dnes trochu popletlo dohromady, ale musíme to považovat za výjimku, nikoliv za normál, hodný pokračování: bez nežádoucích následků to může zůstat jen krátkou dobu. Proto ona poměrně nevýznamná událost na ruzyňském letišti může být považována za malou politickou lekci (politickou v širším smyslu). Stát ani jeho úředníci by se do záležitostí kultury neměli vměšovat víc než dopraváci do toho, kam kdo jede. Starat se mají jen o nezbytný řád, a tím snadnost cestování.