This text examines the work and legacy of the German philosopher Karl Jaspers (1883–1969), whose thought remains little known and translated in the Czech context, despite his global significance. The author notes that Jaspers' influence on European philosophy has been relatively limited and questions whether this is due to his greatness being underestimated by contemporary philosophy, or if his influence is indeed only marginal. He compares Jaspers' thought to the radicalization of Masaryk's critical stance towards positivism in the Czech environment (particularly with Radka's work) and points out the similarly marginal position of this current. Subsequently, he describes the breadth of Jaspers' intellectual interests, from psychiatry and psychology to philosophy, political reflection, and popular philosophical writings and interpretations of great thinkers and historical figures. He emphasizes his systematic and profound approach to a wide range of topics, making him one of the most significant philosophers of the 20th century.
KARL JASPERS (1883–1969)
Začátek přednášky v UKDŽ 2. 4. 1992 (jako pokračování pak následovala přednáška z r. 1967)
01
Letos na podzim tomu bude čtvrt století, co jsem na Vinohradech, tehdy to bylo v Radiopaláci, přednášel o Jaspersovi a žehral jsem na to, že je tento myslitel u nás takřka neznám a že z něho krom drobností není téměř nic přeloženo. Od té doby se mnoho nezměnilo. Něco vyšlo v různých skriptech, po více než dvaceti letech vyšla nedávno česky Otázka viny v druhém vydání Mladé fronty. Drobnější filosofické texty se teprve připravují, v podobě skript vyšlý Úvod do filosofie je překladatelsky i vydavatelsky vyslovený polotovar, ale cenově přemrštěný. Samizdatově nějaké texty vyšly, ale překlad musí být ještě důkladně revidován. Zatím tedy u nás Jaspers neměl štěstí. O nějaké rezonanci, nebo dokonce o reagování české filosofie na jeho podněty zatím nemůže být ani řeči.
02
Tato nepřítomnost Jaspersova myšlení na naší filosofické scéně (která ovšem vůbec neznamená, že Jaspers je u nás naprosto nepřítomen) není na jedné straně u nás ničím ojedinělým, neboť podobně tomu je s mnoha filosofy jinými, ovšem s výjimkou Husserla a Heideggera, a na druhé straně to bohužel koresponduje s relativně omezenou přítomností Jaspersova myšlení i v dnešních diskusích západoevropských. Každému, kdo rozpozná alespoň v hrubých rysech Jaspersovu velikost a hloubku, musí být nápadné, jak relativně malý měla jeho filosofie vliv na evropské myšlení za jeho života i v následujících desetiletích až podnes. Nemůže být sporu o tom, že náleží mezi největší myslitele tohoto století, ale jeho význam, posuzován reakcí evropské filosofické veřejnosti, se zdá být okrajový. Kdo si tohle uvědomí a velikost Jaspersovu má před očima, musí si klást otázku, v čem spočívá zdroj tohoto rozporu: je snad v tom, že sám velikost tohoto myslitele přeceňuje, anebo je to naopak současná filosofie, která ji nedoceňuje? A proč by tomu tak bylo?
03
Náležím k těm, kdo se nedomnívají, že je ve filosofii nezbytné jít s proudem a vrhat se vždycky znovu tam, kam směřuje nějaká vlna zájmu, nezřídka módní a přechodná. Vždyť také u nás máme v tomto století myslitele svým způsobem zcela mimořádné, a přece zůstávají mimo hlavní zájem našich filosofů. Zejména dnes je zájem nově zaměřen na myšlenky cizí a na jejich import, přičemž se zapomíná na to, že žádná odjinud vnesená filosofie nepřežije v nových podmínkách, není-li naroubována na některou z domácích tradic. A tu se mi zdá, že Jaspers je v něčem blízký onomu pomasarykovskému myšlení, které radikalizovalo Masarykův kritický vztah k pozitivismu, aniž by znamenalo odvrat od rozumu, racionality a vůbec vědy, ačkoliv o nutnosti revize dosavadního typu racionality nemělo pochyb. Myslím především na Rádla, ale není tak docela sám. A je kupodivu, že také tento směr v českém myšlení se jevil v minulosti a také dnes jako okrajový a že zůstává bez většího vlivu. To je jistě další důvod pro to, abychom problém širšího působení filosofie podrobili bližšímu zkoumání.
04
U Jasperse udivuje především obrovská šíře jeho intelektuálního zájmu; mluvím o zájmu, nikoli o zájmech, protože to není přelétavost od jednoho k druhému, ale vnitřně integrovaný osobně dějinný pohyb. Začíná jako lékař, psychiatr a psycholog, ještě jako autor Psychologie světonázorů se důkladně setkává se zapomenutým či vlastně nikdy dosud řádně neodhaleným dánským myslitelem Kierkegaardem, přeorientovává se na filosofii a na několik let se téměř odmlčí (pochopitelně jen co do publikací, nikoliv na fakultě, kde přednáší), až potom na veřejnost vystoupí jako hotový filosof první třídy třemi svazky své Filosofie a zároveň malým, ale pronikavým spiskem o Duchovní situaci doby. Je to hluboký vhled do celkové společenské i politické situace nejen německé, ale přinejmenším evropské, ale je to stále ještě velmi akademické a abstraktní. Ale Jaspers se pak bytostně vyvíjí v myslitele politického pod tlakem událostí v samotném Německu a v Evropě i ve světě. Po válce píše svou Otázku viny, ale reflektuje brzo i tendence nového německého státu, v době námluv s Kremlem a ostpolitiky neustává upozorňovat na hrozbu totalitarismu a celou knihou ukazuje na širší souvislosti nové hrozby, jíž se po válce stala atomová bomba. A vedle toho se nepřestává zabývat nejzákladnějšími otázkami filosofie, ale pamatuje také na populární knížky jako je Malá škola ffického myšlení nebo Úvod do ffie. A to nezmiňuji jeho interpretace Velkých filosofů, ale také mimořádných historických postav nefilosofů.
05
Tato obrovská šíře témat, jimiž se – a nikterak povrchně – zabýval, jakož i důkladnost a systematičnost, s jakou to dělal, činí z jeho myšlení „snad nejobsáhlejší metodologickou teoreticky platnost posuzující sebereflexi filosofie v tomto století“, jak to vyjádřil na sympoziu k 100. výročí jeho narození (Heidelberg 1983, vyšlo 1986) Helmut Fahrenbach.
06
Nejprve několik málo údajů z jeho života. (s. 7–10)
08
Výklad z r. 1967 (str. 10–26)
09
eventuelně výklad o Achsenzeit z r. 1963