This text builds upon previous considerations of Havel's "The Garden Party" and its application to the Christian community. The author criticizes the formalization within the church, where Gospel values are replaced by a "philosophy of petty life, false humility, cunning conformity, and clerical hypocrisy." They express doubt regarding the question of whether the hypocrisy within Christianity should be met with the same laughter as Havel's play, suggesting it should perhaps be met with less. The argument is made that the absurdity and pettiness Havel critiques in civil society (e.g., "professional initiators and liquidation officers") are equally, or even more, problematic within the church. These phenomena are not seen as "trivialities of an immature world" that might elicit an amused smile from a "mature church." The author also questions the notion that these issues are merely "stumbles of pompous and vain dignity," as they often lack any dignity and are more akin to caricature or manifestations of "mediocrity and pettiness of life." Finally, the text concludes by questioning what we are actually laughing at in Havel's play when it comes to these distorted forms of humanity.
Smích, víra a absurdnost [1963]
První česká hra, právem považovaná za absurdní divadlo, totiž Havlova Zahradní slavnost, byla už dvakrát předmětem úvah v naší revui. Ve 3. čísle KR rozpoznává -jk- platnost Havlových kategorií také pro společenství křesťanů: církev je plná zahajovačů a likvidátorů, kteří deformovali evangelium a nahradili je filosofií životní malosti, falešné pokory, chytráckého konformismu a církevnické přetvářky. Tváří v tvář tomuto zjištění se potom táže: máme se tomu smát, jako se smějeme Havlově hře? A hned odpovídá: je to pramalý důvod k smíchu; nemůžeme přece zůstat lhostejní k zformalizování křesťanství nebo čehokoli jiného lidsky velkého. Nemůžeme pouze z ústraní přihlížet, co se děje; odpovídáme za to, aby nejen Kristovo evangelium, ale ani žádná velká lidská pravda nebyla zdeformována a zdegradována.
Nechci v této poznámce nic víc, než připsat ještě jeden důrazný otazník nad citovanou otázku. Zdá se mi totiž, že tato otázka nebyla postavena správně; spíše by měla znít: smíme se tomu smát méně, než se smějeme Havlově hře? Proč by měli být profesionální zahajovači a likvidační úředníci, sekretariáty humoru a ideově regulační komise nebo zdravá filosofie vrstev, které chtějí být pořád a které proto musí pořád tak trochu nebýt, v občanské společnosti směšnější než na půdě církve? Jsou to snad nicotnosti nedospělého světa, budící úsměv na tváři dospělé církve? Jistě ne. Jde snad o klopýtnutí nabubřelé a ješitné důstojnosti, po kterém propukáme v smích? Ani to ne; jednak jsou pokusy o nadnesený pathos, které ústí ve falešné důstojenství, v našem občanském světě nejčastěji jen slabým odvarem po staletí pěstovaného pathosu církevního, jednak jsou ve své původní vzor karikující podobě většinou tak zhudlařeny, že budí spíše útrpnost. Zejména však jsou Havlovou hrou postihovány docela jiné polohy korumpované lidskosti, totiž prostřednost a životní malost (jak uvádí sám -jk-), u nichž po nějakém důstojenství není ani památky. Čemu se v Havlově hře vlastně smějeme?