Politikové a kompromis

Mnohokrát byla politika pojmenována jako umění kompromisu. Nepochyb­ně půjde o kompromis i v těchto dnech. Už to, že naši vedoucí představitelé jsou nuceni jednat, je kompromis; přepadení a obsazení země je přece možno jen příkře odmítnout. Ale síla tanků, letadel a raket se dovede prosadit; v Moskvě jednali s představiteli, odpovědnými za agresi, naši vedoucí státní a straničtí činitelé, z nichž někteří tam byli odvlečeni, jiní možná právě proto tam odletěli „dobrovolně“. Právě tato pochybná „dobrovolnost“ ukazuje na charakter kom­promisu, jímž takové jednání je.

Ale vzniká otázka vážnější, než zda jednat či nikoli. Je to otázka o čem jednat a jak, co připustit a co nepřipustit, s čím souhlasit a co odmítnout. A tu stojí naši představitelé, před vážnější otázkou: nabídnou-li agresorům příliš málo, přestane s nimi partner jednat; nabídnou-li příliš mnoho, bude je vlastní lid považovat za zrádce a odmítne uznat výsledky jejich jednání. Existuje vůbec nějaká mezimožnost? Může veliký Sovětský svaz v této své hanebné hodince požadovat něco méně než zradu? Je to vůbec možné něco, co by bylo ještě možné nazvat kompromisem?

Všichni si uvědomujeme, že se naši „spojenci“ ocitli v politicky bezvýchodné situaci; potřebují, abychom na jejich brutalitu odpověděli nízkostí – potřebují to proto, aby nemuseli pohrdat sebou. Tomu dovedeme rozumět, ale většina nebo přinejmenším velká část národa na to ani v nejhorší situaci nebude chtít přistoupit. Dobrovolně nikdy; možná ani tenkrát, až celý národ bude sražen na kolena. Ale situace se vyhrocuje, všechno jde mílovými kroky kupředu. Zatímco v prvních dnech stačil poměrně malý kompromis, nepostačí zítra ani nejhorší zrada. Odpor malých skupin (k nimž nutně dojde) bude postačujícím důvodem k největším represáliím. Všechno nasvědčuje tomu, že se teroru nevyhneme nebo alespoň to není v naší moci. Proto je každý kompromis zbytečný a škodli­vý. Je jím pouze možno narušit dnešní obdivuhodnou národní jednotu.

Zvláštnost a mimořádnost naší současné situace spočívá také v tom, že v našich možnostech už není žádné politické řešení, tedy ani politický kompro­mis. Kéž by u nás všichni lidé pochopili, že politické východisko neexistuje; kéž by to pochopili zejména naši vedoucí politikové. Pak to snad pochopí naši okupantští „spojenci“. Nejsme nyní na tahu; naši partneři jsou v nezávidění­hodné situaci, neboť neexistuje pro ně žádná možnost, jak tuto partii vyhrát. Mohou učinit jediné: sportovně uznat svou porážku – anebo kopnout do šachovnice. Se vší brutalitou, ale také s naprostou bezmocností. Neboť největší moc znamená zároveň největší bezmoc.

Slova svobody, cyklostylovaný časopis