This review analyzes Blaise Pascal's work "Letters to a Provincial", examining both Pascal's limitations and potential shortcomings in his pursuit of spiritual progress, as well as positive aspects in the Jesuit approach of the time that are accepted today. However, it critically addresses the Jesuits' sophistical justification of almost everything and their methods. It also points out Pascal's adherence to tradition and his effort to prove that Jansenists essentially repeat the words of the Church Fathers. The review questions Pascal's methods of interpreting Scripture, which in some cases resemble the Jesuits', especially when trying to reconcile the literal meaning of scripture with later scientific knowledge. Despite these reservations, it acknowledges the immense significance of Pascal's effort for consistency and sincerity in thought and faith. The aim of the review is to stimulate critical reflection on both sides of the dispute and to recognize where Pascal remains inspirational today and where he was mistaken.
Listy proti jezuitům [ad: Blaise Pascal, Listy proti jezuitom, Bratislava 1965]
Ladislav Hejdánek
◆ fragment | recenze, česky, vznik: 5. 7. 1965 ◆ poznámka: nedokončeno (jen přípravné poznámky)
◆ fragment | review, Czech, origin: 5. 7. 1965
Recenze knihy Blaise Pascal: Listy proti jezuitom. Bratislava 1965 [1965]
1.
Pascal neznamená ve všem duchovní pokrok nebo hlubší víru a pod. Je celá řada bodů, v nichž se jasně ukazuje omezenost jeho snah. Právě tak na druhé straně jezuité rozpoznali řadu okolností, které i my dnes přijímáme za skutečné a oprávněné. Ovšem sofistický, kazuistický způsob, jímž jezuité ospravedlňovali takměř vše, je nám nesnesitelný. Tak např. čteme-li, že církevní zákony podle Filiutia ztrácejí platnost, když se už nezachovávají, cum iam desuetudine abierunt (87), nemůžeme než tento názor potvrdit, odhlížímeli pro tu chvíli od závěrů, které z toho jezuité vyvozují. Naproti tomu se neubráníme distanci od Pascala, když vidíme jeho usilovnou snahu prokázat, že Arnauld a vůbec jansenisté téměř doslova říkají to, co napsali církevní otcové, a když vidíme jeho odpor a ironii, adresovanou „novotám a novým vynálezům“ (53), a naopak jeho důraz na církevní tradici (55). A což v některých případech nepřistupuje Pascal také na metody, velmi blízké jezuitským, např. ve výkladu Písma? Když najdeme v Písmu místo, jehož doslovný smysl je v rozporu s bezpečným poznáním smyslů nebo rozumu, je nutno Písmo vykládat jinak a najít v něm smysl, který souhlasí s touto zřejmou pravdou (doslovný smysl je tedy jen zdánlivým smyslem). Protože Slovo boží je neomylné i pokud jde o fakta (!) a protože svědectví smyslů a rozumu je v oblasti fakt rovněž spolehlivé, musejí se obě tyto pravdy shodovat. Správný výklad Písma je tedy ten, který se shoduje s věrnými údaji smyslů. (266) – Nejde nám teď o nesprávné pojetí Slova božího, jako by se vztahovalo k faktům, tj. jako by bylo výpovědí o věcech, nýbrž pouze o vposledu kazuistický výklad míst v Písmu tak, aby jejich smysl odpovídal mnohem pozdějšímu (a tedy samotnými pisateli zajisté nezamýšlenému či nepředpokládanému) poznání smyslovému či rozumovému.
2.
Tato výhrada ovšem nemůže a také nemá zastínit obrovský význam Pascalova úsilí o větší opravdovost a důslednost myšlení i činů víry. Má tím být jen naznačeno, že dnešní kritický pohled dovede odhalit na jezuitských pozicích také kladné stránky a na Pascalových pozicích i stránky záporné. Z toho vyplývá, že se nemůžeme beze všeho ztotožnit ani s Pascalem. Vzniká proto otázka: v čem je pro nás Pascal významný, v čem si ho vážíme a v čem je nám vzorem? A naproti tomu: v čem se mýlil, co je v jeho názorech a vůbec v přístupu nesprávné, co dnes vidíme lépe nebo alespoň jinak?