Jan Blahoslav Kozák (1888–1974) was a prominent Czech philosopher who underwent a complex intellectual journey. Originally trained as a theologian and preacher, he left the clerical profession, although Christian motifs remained evident in his ethical studies. He sought a secular, scientifically grounded understanding of the world, inspired by T. G. Masaryk. Kozák explored the nature of certainty and probability, influenced by Masaryk's analysis of Hume and Kant's emphasis on the synthetic activity of thought. He rejected Kant's apriorism in favor of a genetic approach, drawing from Driesch, Jennings, and Bergson. Subsequently, he leaned towards phenomenology, studying Brentano and Husserl, interpreting Bolzano's concept of the 'object in itself' and seeking certainty in the realm of intended objects. After World War II, he returned to a realistic starting point, and with Hegelian influence, he developed a systematic exposition of procedural and contextualist thinking. His work, characterized by precision and interpretive talent, remains not fully appreciated.
5. 8. 1888
Narodil se v rodině evangelického faráře, vystudoval bohosloví a nějaký čas působil jako kazatel. Teologicky vycházel z liberální školy; z vnitřních důvodů dráhu farářskou opustil a rozešel se i s teologií. Tu ovšem musel účtovat s náboženskou tradicí rodinnou i církevní. Křesťanstvím byl hluboce ovlivněn a nikdy se s ním v jeho jádru nerozešel, přestože se přiklonil k nejednomu názoru heterodoxnímu. Křesťanské motivy lze vysledovat v celém jeho dalším myšlenkovém vývoji, zejména ve studiích etických; nepokoušel se však tyto motivy tvůrčím způsobem zabudovat do své filosofie. Nezbavoval se jich, ale ve svém centrálním filosofickém zájmu je ponechával stranou, na okraji. Upřímně usiloval o myšlenkovou sekulárnost a pod vlivem Masarykovým hleděl vyšetřit, zda je náboženství vědecky možné, zda může být Bůh vědeckou hypotézou. Ideál vědeckosti a vědecké objektivity jej nejednou přivedl do blízkosti pozitivismu, ale nikdy natrvalo.
Kozák vyšel filosoficky z Masaryka a z masarykovské problematiky; inspirován Masarykovou studií o Humovi zkoumal povahu jistot a pravděpodobností, v navázání na pozdní Masarykovo ocenění Kanta postavil Kantův důraz na syntetickou aktivitu myšlení proti tradici anglického empirismu, odmítl však zároveň Kantův apriorismus a přiklonil se pojetí genetickému. V tom navázal zejména na Driesche, Jenningse a Bergsona. Ani tato poloha jej však vposledu neuspokojuje a tak se dočasně obrací jiným směrem. Studuje Brentana (a Bolzana), dostává se – zejména s příchodem Husserlovým do Prahy – do sféry vlivu pronikavých a sugestivních myšlenek husserlovských, které ovšem modifikuje po svém, po svém interpretuje i bolzanovský „objekt o sobě“ a hledá pevnost a jistotu v říši míněných předmětů. Potom se však opět vrací k realistickému východisku a po válečném pobytu ve Spojených státech se znovu chápe svých starých myšlenek, na nichž je ovšem nově patrný vliv četby Hegela, a posléze začíná jako závěr a odkaz svého celoživotního myslitelského úsilí budovat soustavný výklad procesuálního a kontextualistického myšlení.
Celý tento vývoj lze dobře sledovat na jeho pracích, které nejsou nijak mimořádně četné ani rozsáhlé, ale jsou zato psány s velikým smyslem pro precizní vyjádření myšlenky, sledování vnitřní logiky problému a v neposlední řadě s obrovským talentem interpretačním, který se ovšem projevoval především v jeho fakultních přednáškách z dějin filosofie. Z významnějších jeho filosofických studií uveďme alespoň Vědecký realism a pojem pravdy (1917), habilitační práci Zákon ekonomisace životních funkcí (1920), O myšlení jistém, pravděpodobném a problematickém (1922), Essay o vědě a víře (1924), Pojetí apriority u Kanta a Spencera (1924), Masaryk filosof (1925), Filosofické a mravní pozadí Husova kacířství (1925), Příspěvek moderní filosofie k duchovnímu výkladu života a ideji Boha (1927), Ježíš ve víře a skepsi (1929), Přítomný stav etiky (1930), Problém smyslu (1930), Masaryk jako ethik a náboženský myslitel (1931), Pravda a víra u Emanuela Rádla (1933), Das Wesen der geistigen Intention (1936), Věda a duch (1936). Nesmíme zapomenout ani na významný Kozákův podíl na doplnění a úpravách 2. dílu Drtinových Dějin filosofie, který už autorovi nebylo dopřáno dokončit; a ovšem ani na skripta univerzitních přednášek. Po krátké době akademického působení po r. 1945 byl jeho vliv postupně omezován; v té době vydává několik překladů. A po řadu let pracuje na svém největším systematickém díle, které dokončil v minulém roce a které nazval [název chybí – pozn. red.] Přes svůj vysoký věk nepřestává ani nadále pracovat na některých dalších problémech.
J. B. Kozák pracoval také politicky (byl např. v první republice poslancem); jeho hlavní význam na této rovině však zůstal v intenzivní práci veřejně osvětové, přednáškové. Náleží k předním českým filosofům doby meziválečné; jeho myslitelský odkaz nebyl ještě zdaleka dostatečně interpretován a zvážen.