This lecture, delivered on December 1, 1993, delves into the concept of truth, examining what all truthful statements have in common and criticizing previous attempts to understand truthfulness as a property of judgment. The author suggests that truth is not merely a characteristic of a statement but of life as a whole, referencing both Aristotle and Spinoza. It touches upon philosophical "alethology" as a taboo discipline and highlights the challenge of grasping non-objective reality through objective thinking. The main theme is the necessity of developing "non-objective thinking" as an alternative to objective thinking, where non-objective reality primarily encompasses the subject and "the other." Truth is then understood not only as "that which is right" or "concre-tum" but also as a call for "correction." In conclusion, the author returns to Spinoza, emphasizing that truth remains the highest instance, which is not immutable but "living."
Pravda a pravdy
Akademická YMCA, 1. 12. 1993, 18.00
01
Frant. Krejčí
02
otázka: co je všem pravdivým výrokům společné
03
co je společné všem šachistům? pravidla nemůžeme konstatovat, vidět, fotografovat
04
chyba dosavadních pokusů pravdivost pochopit jako vlastnost soudu (výroku)
05
kdo je místo pravdy? (Aristotelés nejde jen o soud či výrok, ale o celý život)
06
Spinoza: veritas est index sui et falsi to je myšlenka spíše hebrejská než řecká
07
co můžeme říci o „pravdě“ samotné? Filosofická „alethologie“ jako zakázaná discplína: filosofické tabu proč?
08
Problém nepředmětné skutečnosti, uchopované prostředky předmětného myšlení
09
Proč je pojmovost od nejstarších dob spjata se zpředmětňováním? Je to fatální důsledek samotného popjmového myšlení? Není!
10
Úkol zahájit systematické práce na ustavení a prosazení, rozšíření nepředmětného myšlení jako alternativy k myšlení předmětnému relativní oprávněnost předmětného myšlení tam, kde skutečnost je opravdu jen předmětná
11
co to je nepředmětná skutečnost? subjekt, zejména „ten druhý“ svět Pravda
12
pravá jsoucna concretum = srostlice
13
nutnost rozlišovat pravdu jako skutečnost od našeho pochopení pravdy a formulace tohoto pochopení: nevyhovuje teorie participační, nevyhovuje ani intuice (Krejčí o Rádlovi a jeho navazování na ruský realismus)
14
pravda jako „to pravé“ resp. jako výzva toho pravého: výzva k „ná-pravě“
15
zpět ke Spinozovi: „to pravé“ (= pravda) zůstává nejvyšší, poslední instancí, kritéria jsou vždycky jen pomocná a sama se musí podrobit pravdě, která není „mrtvá“, neměnná, nýbrž je zase jaká ARCHÉ prvních filosofů „živá“.